Laureát

Ing. Prokop Hapala, Ph.D.

Laureát Ceny Neuron 2021 pro mladé nadějné vědce v oboru chemie

Ing. Prokop Hapala, Ph.D.

Prokop Hapala pomohl teoreticky objasnit základní principy ultravysokého rozlišení v mikroskopii atomových sil a skenovací tunelovací mikroskopii. Podílel se také na vývoji metod pro automatickou rekonstrukci 3D molekulárních struktur z mikroskopických snímků pomocí neurální sítě. Tyto práce jsou vědeckou komunitou uznávány jako zásadní pro zobrazení atomů, vazeb a elektrických polí v jednotlivých molekulách.

Prokop Hapala, absolvent VŠCHT a výzkumník Fyzikálního ústavu Akademie věd, svoji práci publikoval např. v časopise Nature a v domácím prostředí je aktivním popularizátorem vědy.

Jak bych v sedmi stručných větách co nejsrozumitelněji vysvětlil, čím se zabývám?

Oceněn jsem byl za vysvětlení mechanismů, díky kterým můžeme vidět jednotlivé vazby, atomy v molekulách, pomocí mikroskopu atomových sil. Ten mikroskop je v podstatě extrémně citlivý gramofon, který má na konci jehly jednu molekulu oxidu uhelnatého. Ta molekula je ohebná jako štětec, což na jedné straně zvyšuje citlivost a kontrast, ale na druhé straně způsobuje zkreslení obrázků z oněch mikroskopů. Já vyvinul rychlé simulace, které vysvětlují, jak toto ohýbání ovlivňuje obrázky, a dovolují je opravit a vyčíst z nich další veličiny – jako elektrické pole. To je ale jen krůček k tomu, co bych chtěl dělat v dlouhodobém horizontu – tj. vyvíjet metody, jak konstruovat stroje z jednotlivých molekul a k tomu určený software a la CAD.

Co mě baví minimálně stejně jako moje práce?

Fascinuje mě vývoj civilizací jako celků (superorganizmů), takže třeba i historie, zámořské objevy či expanze do kosmu. Jsem taky hodně vizuální. Takže si zkouším nějak vizuálně ztvárnit tyhle představy z historie i z budoucnosti, a to jak programováním či počítačovou grafikou, tak třeba kresbou nebo malbou. Ono se to vlastně i v té práci docela propojuje, takže bych nerad dělal žebříček, co mě baví víc.

Jakou největší překážku jsem v životě zdolal?

Nemám pocit, že bych byl moc úspěšný v překonávání překážek, spíše sem tam v nalezení cesty nebo příležitosti.

Talent, nátura, dřina, štěstí, něco jiného – co rozhoduje o úspěchu?

To nemůžu posoudit nijak obecně. Podle mě je to hlavně silná pozitivní zpětná vazba mezi tím, co člověka baví, a tím, co mu jde (obousměrně), takže je pak docela dost těžké se od toho odchýlit a dělat něco jiného bez silného přemáhání. Štěstí je podle mě ale úplně zásadní, taky proto, aby kvůli oné zpětné vazbě člověk nezabředl do něčeho neperspektivního nebo přímo škodlivého.

Co považuji za největší úspěch, kterého jsem dosáhl?

Bez překvapení: je to asi právě výše popsaná práce. Mám z ní pocit, že aspoň v něčem jsem trošičku posunul celé lidstvo, i když třeba o hrozně málo.

Co bych ve světě změnil, kdybych měl tu moc?

Moje myšlenky perfektně vystihuje citát Edward O. Wilsona. "Skutečný problém lidstva je následující: Máme paleolitické emoce, středověké instituce a božskou technologii". Sám na sobě cítím, jak ty paleolitické emoce škodí. Rád bych je nějak updatoval, aby byly kompatibilní s tou "božskou technologií", a ona se nemusela naopak přizpůsobovat jim. 

Před jakou největší výzvou stojí můj obor a věda obecně?

Tohle vlastně hodně souvisí s předchozím – že i vědci jsou pod vlivem oněch paleolitických emocí a promítají do vědy své osobní zájmy. I do vědeckých publikací a systému hodnocení vědecké práce nebo udělování grantů se promítají komerční principy fashion-magazínu, statusového zboží, influencerů na sociálních sítích a davové mánie a la burza. Není to sice fatální díky tomu, že i věda je vlastně evoluce, a vše nefunkční je dříve či později eliminováno, ale i tak nás to hrozně brzdí.

Prokop Hapala v médiích