Laureát
RNDr. Lenka Slavíková, Ph.D.
Laureátka Ceny Neuron 2023 pro nadějné vědce v oboru matematika
Lenka Slavíková je špičková matematička. Její specializací je funkcionální analýza, což je matematická disciplína studující lineární prostory, obvykle nekonečné dimenze, a zobrazení mezi nimi. Prostředky funkcionální analýzy pomáhají řešit spoustu problémů i mimo čistou matematiku, třeba ve fyzice, biologii nebo ekonomii. Působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Jak svědčí četná pozvání k pobytům na prestižních univerzitách po celém světě, její práce jsou uznávané širokou vědeckou komunitou.
Jak počítat s nekonečnem? Je možné si „přiblížit“ nekonečné dimenze? Odpovědi hledá Lenka Slavíková, laureátka Ceny Neuron 2023 pro nadějné vědce v oboru matematika.
Děkuji Nadaci Neuron za projevenou důvěru, velmi si tohoto ocenění vážím a je to pro mě zároveň velké povzbuzení do další práce.
7 otázek pro Lenku Slavíkovou
Jak vypadá vaše pracoviště?
Coby matematička toho ke své práci mnoho nepotřebuji, dominantu mé pracovny tedy tvoří pracovní stůl se spoustou papírů a počítač. Nezbytnou součástí mé pracovny je též koš na odpadky, neboť ne každá myšlenka, kterou si na tyto papíry poznamenám, se ukáže být použitelnou. Mnoho matematiků si svou pracovnu nedokáže představit bez tabule popsané matematickými symboly, ta moje je ovšem aktuálně namísto matematických symbolů pokrytá plakáty z různých konferencí, kterých jsem se zúčastnila. A nesmí chybět ani hrnek a termoska na čaj.
Co pro vás znamená cesta?
Pokud se člověk chce věnovat matematice, musí počítat s tím, že cesta k vyřešení nějakého otevřeného problému může být dlouhá, a občas ho zavede i někam úplně jinam, než kam měla původně vést. Například tedy vůbec nevyřeším problém, který jsem původně měla na mysli, ale zároveň třeba přijdu na něco jiného a rovněž zajímavého. Přinejmenším v mém oboru tedy považuji za důležité nezaměřovat se až tolik na konkrétní cíl dané cesty, ale spíše si užívat cestu samotnou, což se mi myslím poměrně daří. Zároveň se ale snažím nezapomínat, jaký ten původní cíl vlastně byl - občas se totiž stane, že k němu dorazím v okamžiku, kdy už bych to ani nečekala. A podobný přístup aplikuji i v jiných oblastech. Třeba při výletu do hor mi přijde zásadní, abychom si výlet užili, poznali pár nových míst a vrátili se bezpečně zpět, a až tolik mě netrápí, že kvůli špatnému počasí nakonec nevylezeme na ten kopec, na který jsme původně vylézt chtěli.
Kdy se vám ve vašem vědeckém životě vyplavilo naráz nejvíc endorfinů?
Vědecká práce v matematice je dlouhodobá, výsledky málokdy přicházejí naráz, jsou spíš důsledkem dlouhého přemýšlení, opakovaných diskusí, studia literatury. Čas od času se dostaneme do situace, kdy se problém zdá být již téměř vyřešen, ale ten poslední dílek skládačky, který je potřeba k úplnému vyřešení, stále nějak uniká... Když ho pak konečně najdeme, přichází ten okamžik vyplavení endorfinů! Bohužel ale musím připustit, že tyto okamžiky jsou nezřídka falešné: chvilku si myslíme, že máme řešení, ale nakonec se ukáže, že šlo jen o další slepou uličku. Ale i to je běžnou součástí vědecké kariéry. S postupem času jsem se naučila užívat si i tento proces eliminace slepých uliček.
Která křižovatka na vaší vědecké cestě pro vás byla zásadní?
Tou první zásadní křižovatkou pro mě byl okamžik, kdy jsem ve třetím ročníku střední školy postoupila do celostátního kola matematické olympiády. Ačkoliv mě matematika vždycky celkem bavila, nedokázala jsem si do té doby dost dobře představit, že bych ji opravdu šla studovat… Tady jsem ale potkala spoustu zajímavých lidí, z nichž mnozí se později stali mými spolužáky na Matfyzu, a úspěch v soutěži mě přesvědčil o tom, že studium matematiky by pro mě nemuselo být tak nereálným cílem, jak se zpočátku zdálo.
A která byla ta druhá?
Rozhodnutí vyjet po konci doktorského studia do zahraničí. V té době jsem sice již dosáhla některých poměrně zajímavých vědeckých výsledků, zároveň jsem ale cítila, že je načase naučit se i něco nového. Postdoktorské pobyty na univerzitách v USA a v Německu mi výrazně pomohly v nalezení směru výzkumu, kterému se nyní věnuji.
Nastala někdy chvíle, kdy jste chtěla s vědou seknout?
Musím to zaklepat, ale zatím žádná chvíle, kdy bych chtěla s vědou seknout, nepřišla. Věda je pro mě práce i koníček, a měla jsem to štěstí, že ve všech fázích mé dosavadní vědecké kariéry se mi podařilo bez větších problémů získat odpovídající zaměstnání na univerzitě. Nebudu ovšem zapírat, že vědecká práce dokáže být často i velmi frustrující. V takových okamžicích mi pomáhá i to, že součástí mé práce je taky výuka studentů. Pokud se mi tedy zrovna nedaří ve vědě, čerpám energii z toho, že mohu své znalosti a zkušenosti předávat dál.
Pokud byste mohla mít jedno přání, které by vám usnadnilo vaši práci, co by to bylo?
Chtěla bych, aby z práce matematika zmizela veškerá administrativa, abych se mohla soustředit opravdu pouze na vědeckou práci a na výuku studentů.