Laureát

Jan Hladký

Laureát Ceny Neuron 2021 pro mladé nadějné vědce v oboru matematika

 Jan Hladký

Za novátorské́ aplikace spojitých metod v teorii grafů.

Jan Hladký patří k nejtalentovanějším matematikům své generace. V práci používá metody spojité matematiky na řešení problémů diskrétních. Mezi jeho nejvýznamnější výsledky patří vyřešení aproximativní verze pakovací domněnky Ringela z roku 1963 a domněnky Loebla, Komlóse a Sósové z roku 1995.

Po doktorátech na University of Warwick a Univerzitě Karlově působil Jan Hladký na University of Warwick, Technische Universität Dresden a v Matematickém ústavu Akademie věd. Nyní vede v rámci grantu EXPRO Grantové agentury České republiky skupinu na Ústavu informatiky Akademie věd.

Jak bych v sedmi stručných větách co nejsrozumitelněji vysvětlil, čím se zabývám?

V současnosti nejvíce času věnuji teorii limit grafů. Jde o mladou teorii, kterou vyvinuli kolem roku 2004 matematici zejména z výzkumných laboratoří Microsoftu v americkém Redmontu. Na tomto oboru mě baví, že kombinuje dva tradičně protilehlé póly matematiky: diskrétní a spojitou. Mé původní vědecké zaměření je v diskrétní matematice a specificky v teorii grafů. Některé další nutné obory jsem se doučil, ale za mnoho výsledků vděčím svým spoluautorům, jejichž původní vzdělání je v oborech spojité matematiky, jako je funkcionální analýza a topologie.

Co mě baví minimálně stejně jako moje práce?

Na gymnáziu mě bavil v podstatě jen orientační běh. Teď mám celkem náročnou práci, rodinu se třemi dětmi a pár kilo navíc. Takže s běháním to žádná velká sláva není. Ale na kole se projedu pořád rád. A když je to v hezkém lese a podaří se mi vytáhnout manželku i děti, tak je to paráda.

Jakou největší překážku jsem v životě zdolal?

Když jsem se v roce 2013 chtěl vrátit z Británie a najít si zaměstnání v české akademické instituci, narazil jsem na pražském Matfyzu na ve velkém manipulovaná výběrová řízení, která krylo v podstatě celé vedení. Nebylo jednoduché jít proti proudu a nahlas si stěžovat na instituci, která byla nejvlivnějším hráčem v matematice široko daleko. Nakonec vše dopadlo dobře: tlak jsem ustál a Matfyz výrazně redukoval klientelistické mechanismy při najímání akademických pracovníků.

Talent, nátura, dřina, štěstí, něco jiného – co rozhoduje o úspěchu?

To všechno je důležité. Samozřejmě vždycky pomůže, když se tu dřinu podaří alespoň částečně transformovat v zábavu ­- třeba tím, že máte prima spolupracovníky. Já jsem měl štěstí. Mým nejčastějším spoluautorem je má žena Diana a s mnoha dalšími spoluautory mám přátelský vztah. Ale taky je důležité – a v Česku často podceňované – mít kontakt se špičkami v oboru. Málokdy totiž student nebo mladý vědec zvládne výběr kvalitního tématu a efektivních technik k uchopení tohoto tématu bez kompetentního vedení.

Co považuji za největší úspěch, kterého jsem dosáhl?

V matematice se mi povedlo vyřešit nebo alespoň částečně vyřešit problémy staré několik dekád, včetně potvrzení domněnky legendárního Paula Erdőse. Mám několik článků, které žádnou slavnou domněnku neřeší a kolegové je příliš necitují, ale přesto si jich vážím víc. To zejména tehdy, když se nám s kolegy povedlo propojit různé matematické disciplíny. V posledních letech jsem se snažil, aby má domovská Akademie věd měla fungující etickou komisi a aby byl její vnitřní provoz ekologicky a klimaticky udržitelný. I když každý úspěch, kterého se mně a mým skvělým kolegům podařilo dosáhnout, je pouze částečný, určitě tyto nematematické aktivity považuji za svůj nejdůležitější příspěvek české vědě.

Co bych ve světě změnil, kdybych měl tu moc?

Člověk by neměl kombinovat plány na ohromné změny s výmluvami na nedostatek moci. Rozumně velké změny jsou mnohdy v našich silách a jsme limitovaní pouze nedostatkem vůle. Jako vědec a člen akademické obce se snažím přispět k poctivému a transparentnímu fungování Akademie věd.

Před jakou největší výzvou stojí můj obor a věda obecně?

To jsou dvě úplně rozdílné otázky. Můj obor čisté matematiky nabízí krásné teoretické otázky, z nichž mnoho bude jistě díky ohromnému úsilí matematické komunity zodpovězeno. Největší výzvy vědy obecně jsou ovšem daleko hlubší. Ve všech hlavních problémech, které společnost bude muset v příštích několika dekádách řešit – například v otázce klimatické změny, antibiotické rezistence nebo nástupu umělé inteligence – hraje věda a vědci důležitou roli. A ačkoliv věda nebude (a ani nemá být) jediný klíč k řešení, už nebude možné být pouze nezaujatým pozorovatelem světa a jistý stupeň angažovanosti bude nutný.