Laureát

Mgr. Anežka Kuzmičová, Ph.D.

Cena Neuron 2022 pro nadějné vědce v oboru společenské vědy

Mgr. Anežka Kuzmičová, Ph.D.

Cena Neuron za výzkum gramotnosti

Anežka Kuzmičová je průkopnice disciplíny, která představuje nové pojetí výzkumu gramotnosti u dětí a dospělých. Vystudovala Univerzitu Karlovu a Stockholmskou univerzitu, dnes pracuje v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Práce Anežky Kuzmičové vychází z předpokladu, že čtenářské schopnosti a prožitky představují vrstevnatou souhru jazykových, technologických, tělesných, osobnostních a kulturních aspektů a jsou ovlivněny společenským hodnocením. Takové propojení oborů není v humanitních vědách obvyklé, její přístup v kombinaci metod je jedinečný v českém i světovém kontextu. 

Pocítila jste už někdy "heuréka" moment? 

Nejsilněji prožitá heuréka byla asi ta úplně první, kolem které vyrostla moje doktorská práce. Zajímalo mě, jak při čtení vzniká představa 3D prostoru. Běžná úvaha byla, že to funguje podobně, jako když policista skládá obličej neznámého pachatele: čím víc vizuálního detailu, tím lepší. Došla jsem k tomu, že zásadní je, jestli text nějak odkazuje na tělesný pohyb. Později jsme to s psychology na univerzitě v Berlíně ověřili. Pocitově to tehdy bylo jako skočit šipku. Ze světa slovesnosti do kognitivních věd. Z těch jsem se zatím posunula blíž vědám sociálním, přemýšlím víc týmově a heuréky už nejsou tak osobní záležitostí. Považuji si jich víc, ale ta první zaujala lidi ze zatím největšího počtu oborů — od neurovědy přes filozofii až po marketing.

Vzpomínáte si na nějaké otázky, které se vám jako dítěti honily hlavou a nedaly vám spát? 

Jako dítě jsem před spaním nutkavě řešila, co vnímají moje smysly oproti tomu, jak svět vidí ostatní. Z toho, že nemám jak to spolehlivě porovnat, se mi dělalo fyzicky nevolno. To už musel startovat můj zájem o vědomí, smysly, prožitek a jeho kvalitu. Vlastní děti mám přes deset let a každé mi denně klade tolik zvláštních otázek, že je nejsem schopná vstřebávat. Mě ale vždycky víc fascinovaly jejich odpovědi. Třeba encyklopedie, kterou si v depresi prvního lockdownu vyrobila moje tehdy pětiletá dcera. Heslo Knížka napsala stručně: „Knížka ti poradí a dezinfikuje tvou špatnou náladu.“ V tom je všechno. 

Co vás dovedlo k vědě a co vás u ní drží? Jaký hlavní smysl vidíte v tom, co děláte?

V rámci studia v Praze jsem vyjela na švédskou univerzitu. Ke konci pobytu mě pozvala na oběd vyučující Sara Danius. Byla to výrazná kritická figura, měla za sebou roky v Americe, Británii. Později se stala první ženou v čele komise, která uděluje literární Nobelovu cenu a zčásti mi taky konzultovala doktorskou práci. Řekla mi tehdy, že ještě nepotkala studenta s tak komplexním teoretickým myšlením a popsala, co u mě vypozorovala. Tohle byl zlom. 

Bylo mi dvaadvacet a nikdy se mnou nikdo neřešil, jak myslím. Byla jsem zvyklá, že záleží na tom, kolik toho vím a znám, překládala jsem knížky a chtěla jsem u toho zůstat. 

Od té doby mě u výzkumu drží, jak málo zatím chápeme, co se při čtení a kolem něj děje. To vám potvrdí každý neurovědec. Přitom lidi číst potřebují a čtou hrozně moc, díky mobilům za všech okolností. Smysl své práce vidím právě v tom, obracet pozornost od výsledků k vnitřním procesům, jako se to kdysi stalo mně, a snažit se, aby se tohle přenášelo i do vzdělávání.

Máte za sebou nějaký propad, který vás posunul dál? 

Když pracujete mimo oborové škatulky, jsou propady a výhybky součástí všeho. Včetně publikování, které může být dost obtížné. Ale napadají mě dva momenty. Když jsem žila v Británii a pozorovala tamní základní školy. Chtěla jsem se přeorientovat z dospělých na dětské čtenáře. Byla jsem zvyklá vnímat účastníky výzkumu jako ty, kteří odpoví na předem dané otázky, aby posloužili vyšším zájmům vědy. Jenže mi došlo, že kdejaký britský učitel k žákům přistupuje otevřeněji a zvídavěji než já ke svým dosavadním respondentům. A že u dětí musím vycházet z toho, co zajímá a baví je samotné a své otázky tomu maximálně přizpůsobit, což je těžší. Druhým otřesem byl covid. Přišel přesně v okamžiku, kdy jsem s novým týmem v Praze rozjížděla práci ve školách. Museli jsme za pochodu několikrát měnit metodu: nejdřív z výzkumu ve školách na výzkum u dětí doma, potom z fyzického kontaktu na virtuální. Běs! A dosáhli jsme tak dost mimořádných věcí.


Jakých pět slov nebo slovních spojení vás vystihuje? A přidejte jednu superschopnost, kterou byste ráda měla. 

Prožívám slova
Máloco mi přijde jisté
Umím být urputná
Všude jsem cizinec
Baví mě sledovat, co lidi baví

Chtěla bych umět zachraňovat životy. Jakkoliv. Nad tím už nic nestojí.


Kdybyste psala sci-fi novelu z roku 2099 s motivy z vašeho oboru, co už by v ní bylo možné?

Texty a média dokážou restartovat motivaci, tvořivost, „dezinfikovat“ špatnou náladu. Ve školách se na tuhle jejich roli často zapomíná. V mojí sci-fi existuje skener, kterým projdete a on vám na základě vaší osobnosti, momentálních potřeb a dalších proměnných nabídne, co si přečíst, poslechnout nebo na co se podívat, abyste se dostali ven z propadliště a co nejvíc si otevřeli hlavu. Učitelé ho budou fasovat místo čítanek.


A co byste nejraději ve své práci škrtla a proč?

Co mě v každodenním životě bolí, je nestabilita vědeckého prostředí. Sama jsem zatím neměla jistotu financování, ani obživy na dobu delší než tři roky. Zůstat u něčeho takového od člověka vyžaduje neskutečnou víru a odhodlání. Není pak snadné motivovat ještě další lidi, v nichž vidíte potenciál, a plánovat s nimi větší projekty. Co jsem zpátky v Česku, přemýšlím o tomhle každý den.