Polárnice Marie Šabacká je vedoucí Expedice Neuron 2018. Se svým týmem se vydala zkoumat ledovce nejen na severu, ale zejména získat vzorky z tropických ledovců v Africe. Ty jsou stále v pozadí zájmů vědců, a to i přes to, že jsou vzácnější než jejich severští kolegové - vinou globálního oteplování mizí daleko rychleji, a s nimi i cenné informace o ekologii a klimatu. Tato expedice má celosvětový význam - jako první porovná vzorky polárních a tropických ledovců a je zasadí je do globálního kontextu.

Kontakt s polárními medvědy, huňaté oblečení i uprostřed léta, mráz, chlad a nekonečné polární dny... ale také divoká příroda a výzkum, který přispěje k objasnění globálních změn. Jak vypadá každodenní "rutina" týmu Marie Šabacké, vám nyní přiblížíme.

Pokračování I. části Zápisků z cest Marie Šabacké...

Dvakrát jsem zkusili proplout kanálem Hinlopenstretet, abychom se dostali k lokalitám v jižní části Nordaustlandet, ale nikdy se nám to nepodařilo. Foukal silný protivítr a moře bylo příliš rozbouřené a hrozilo navíc, že bychom se nedostali zpět, i kdyby se nám podařilo proplout. Nemohli jsem si také dovolit příliš velké zpoždění, protože bychom ohrozili belgickou vědeckou výpravu, která plula na Clione po nás. Během plavby se všichni členové výpravy střídali na vachtách, neboli službách za kormidlem, což znamenalo udržovat, případně měnit kurz, dávat pozor na ledové kry i zvířata (mrože) a vzbudit ostatní členy posádky, pokud došlo k posunu nákladu na palubě a bylo potřeba ho znovu ukotvit. 

Pouze v jednom kanálu bylo potřeba manévrovat mezi ledovými krami, jinak jsme všude narazili na volné moře a to i na nejsevernějším cípu Svalbardu, těsně pod 81° rovnoběžkou severní šířky. Otevřené moře takhle daleko na severu a prakticky ve všech fjordech a zátokách, kam jsme cestovali, je rarita a fenomén teprve posledních pár let.

Celkově plavba trvala 13 dní (kvůli zhoršenému počasí jsme se vrátili o den dříve) a na pevninu jsme se vylodili celkem 7krát. Po vylodění nás většinou čekala několik kilometrů dlouhá cesta k ledovci, kde jsme občas museli brodit řeky. Holinky často nestačily a obvykle nezbývalo než svléknout se do spodního prádla. Teplota ledovcových potoků se pohybuje kolem nuly, takže to určitě nebylo nic příjemného. Pro naše vědecké bádání bylo důležité sbírat vzorky a měření z vyšších poloh, kam až to z bezpečnostního a logistického hlediska bylo možné se dostat, takže nás i po ledovci čekal několikakilometrový výšlap.

Na pevnině jsme strávili dlouhé hodiny a často pracovali hluboko do noci, což během polárního dne není takový problém. Na břehu jsme vždy nechali bezpečnostní bednu, která měla vše potřebné pro nouzové kempování, v případě, že bychom se nezvládli dostat zpátky na Clione. To se naštěstí nestalo. Na posledním ledovci, po posledním odběru, jsme si otevřeli šampaňské, respektive prosecco, protože na šampaňské nemáme ☺.

Kdy se vydáte do Afriky, kam přesně, na jak dlouho?

Vyrážíme začátkem června na pět týdnů do oblasti Rwenzori, která se nachází na hranici Ugandy a Konga. My se chystáme do ugandské části. Rwenzori, kde je třetí nejvyšší hora Afriky Mount Stanley a jediné místo v Africe, kromě Kilimandžára a Mount Kenya, kde jsou ještě ledovce. Kilimandžáro a Kenya jsou vyhaslé sopky uprostřed plání, zatímco Rwenzori je klasické pohoří. Nejdříve se musíme k ledovcům dostat, což znamená několikadenní výšlap z 1600 metrů nad mořem do 4500 metrů nad mořem, kde se na nějaký čas ubytujeme. S vynošením vědeckého materiálu nám pomůžou místní průvodci a nosiči z kmene Bakonjo.

Co se tam budete snažit prokázat resp. co je vaším cílem? 

Tropické ledovce jsou od základu velice odlišné od ledovců, které se nacházejí ve vyšších zeměpisných šířkách (v mírném pásmu a polárních oblastech). Je to dáno tím, že v tropech je klima řízeno monzuny, takže místo klasických čtyřech ročních období se tam střídá období sucha a období dešťů, ale průměrná denní teplota se během roku moc nemění. Naopak jsou výrazné rozdíly mezi dnem a nocí. Z biologického hlediska je to nesmírně  zajímavé, protože život na těchto ledovcích limitován pouze na letní sezónu a může se vyvíjet kontinuálně. Předpokládáme, že by se společenstva měla být bohatší, než jinde na světě.

Hlavním vědeckým cílem je vytvořit komplexní́ obraz o ekologii ugandských tropických ledovců̊, především taxonomické a metabolické diverzitě̌ mikroorganismů, které́ je obývají́. Chceme zjistit, zda jsou tropické ledovce jen nejjižnějšími výspami rozsáhlých polárních ekosystémů nebo hostí zcela unikátní́ společenstva. Proto je ale nutné porovnat je se společenstvy nacházejících se na temperátních a polárních ledovcích.

Během výstupu k ledovci budeme odebírat půdní vzorky, abychom získali altitudinální gradient od 1600 m. n. m. do 5000 m. n. m. Přímo na ledovci budeme odebírat vzorky ledu, sněhu, sedimentů i odtékající vody. K tomu budeme provádět experimenty, které nám pomohou například odhalit, zda znečištění ledovce prachem z vypalování deštných pralesů má nějaký dopad na ledovcová společenstva. Pro změření současné celkové velikosti Rwenzori ledovců a pokryvnosti mikrobiálními společenstvy použijeme drony.

Tropickým ledovcům není věnována vědci téměř žádná pozornost, přestože mají výrazná specifika a jedná se o nejrychleji mizející biotopy planety. Jejich ústup má často silný socio-ekonomický dopad na místní obyvatele. Proto kromě vědeckých cílů má naše expedice i populárně naučný charakter. Dvěma členy expedice budou přední čeští filmaři Rudolf Havlík a Václav Tlapák. Spolu s nimi natočíme dokumentární film nejen o naší vědecké práci, o ledovcích ale také o životě lidí z kmene Bakonjo, kteří žijí v podhůří a jak se oni vypořádávají se ztrátou ledovců v jejich okolí.