Ten, který rozumí řeči rostlin aneb Jiří Friml pro Neuron

Nestává se často, aby někdo obdržel cenu za celoživotní přínos už ve svých šestačtyřiceti letech. Biolog Jiří Friml je výjimkou. Jeden z mezinárodně nejuznávanějších a nejcitovanějších českých biologů, který v současnosti působí jako profesor na Institute of Science and Technology Austria u Vídně, je průkopníkem genetických výzkumů v oblasti buněčné biologie a fyziologie rostlin. 

„Snažím se porozumět, jak rostliny rostou a vyvíjejí se. Jak to, že úplně stejná rostlina rostoucí v horách a ve větru vypadá úplně jinak než její identické dvojče v údolí nebo dokonce ve skleníku,“ vysvětluje. „V tom jsou rostliny geniální, jak dokáží přeprogramovat svůj vývoj. Protože na rozdíl od nás se nemohou obléct, utéct, zaútočit nebo někoho přizabít, prostě zůstanou, kde jsou a přizpůsobí svůj vývoj dané situaci. Z malinkého kousku nebo dokonce jediné buňky dokáží znovu vytvořit celou novou rostlinu. A právě to mě zajímá - jak to funguje, jak signály zvenku rostlina vnímá a zpracuje a přeloží je do nějaké odpovědi, což znamená, že začne růst určitým způsobem. Z toho všeho stále víme jenom kousky.“

K pochopení jednoho poměrně zásadního kousku však právě Jiří Friml přispěl. Celosvětovou pozornost si vydobyl svou prací na rostlinném hormonu s názvem auxin. Se svým týmem objevil, že právě auxin je tím univerzálním signálem, který rostliny používají a který si samy vynalezly. To on je odpovědí, proč se slunečnice otáčí za sluncem, jak to přijde, že si rostlina může nechat narůst nové „ruce“ a nové „hlavy“ a jak ví, kde je nahoře a kde dole.

Skutečnost, že se u zrodu takového objevu ocitl právě Jiří Friml, přičítá on sám několika okolnostem. Za prvé schopnosti: „Asi mám schopnost vidět cesty, které vedou k cíli.“ Za druhé pracovitosti: „Jednu dobu jsem pracoval jako šílený, úplně mne to pohltilo, skoro na nic jiného jsem nemyslel, prostě jsem tomu chtěl přijít na kloub. To třeba vezmete tisíce, stovky tisíc semen, které různými způsoby přiotrávíte, abyste narušili jejich genetickou informaci, a pak vzájemným porovnáváním hledáte to zničené, co rostlina potřebuje, aby správně reagovala.“ A za třetí je tu samozřejmě i prvek štěstí: „Měl jsem štěstí, že jsem se ve správnou dobu ocitl na správném místě a začal ty zmíněné kousíčky spojovat.“

Oním místem byl Ústav Maxe Plancka pro šlechtění rostlin v Kolíně nad Rýnem, kde se Jiří Friml ocitl, jak už to v životě bývá, jen náhodou. Jeho původní životní plány totiž byly úplně jiné – coby fyzikální chemik chtěl vyvíjet metody, jak stanovovat množství vitamínu C v pomerančích v Brazílii.

Ona náhoda, která to vše změnila, byla poněkud zvláštní. Na konci 90. let, když ještě studoval biochemii v Brně, se Friml přiotrávil rtutí. „Nebyla to nepozornost, ale šílenost,“ přiznává a dodává, že byl „hodně alternativní student.“ V 90. letech, kdy se otevíraly hranice, bylo jeho cílem hlavně cestovat a strávit na univerzitě co nejméně času, a tak si, s vidinou šplhání po horách Atlasu, poněkud „zahustil“ tvorbu diplomové práce. „V laboratoři, kde jsem v podstatě přespával, jsem měřil rtuťovou elektrodou a dostal daleko větší dávku, než bylo zdrávo.“ Jednoho dne se probudil a svět byl vzhůru nohama, ani na toaletu nedošel. Lékaři v jeho krvi nalezli deset tisíckrát větší hladinu rtuti, než je obvyklé. Uzdravil se rychle, ovšem regenerace nervové soustavy a úplné zotavení v takovém případě trvá i více než rok.

Vraťme se ale ještě o pár měsíců zpět, kdy zase zlézal nějaké hory a domů dorazila tlustá obálka. Rodiče ji otevřeli a našli v ní potvrzené stipendium do Německa. Na okolnosti žádosti o toto stipendium mezitím Jiří Friml úspěšně zapomněl, měl totiž slíbené doktorandské místo v Brazílii. Jenže šéf katedry jej kdysi požádal, aby alespoň formálně vyplnil žádost o stipendium do Německa, kam katedra musela nominovat jednoho studenta, a že prý to stejně nevyjde. Friml pomohl, odvděčil se svému šéfovi jedním malým dobrým skutkem za spoustu velkých, kdy ho šéf nechával cestovat, přihlásil se na obor, o němž neměl ani tušení, a vše pustil z hlavy.

„Pamatuju si, jak jsem stál kdesi na nádraží v Maroku, když mi máma volala. Jak jsem si tam pak sedl v parčíku na lavičku a přemýšlel, co mám dělat. Přece nepojedu do Německa jen proto, že šéf potřeboval někoho nominovat na nějaké stipendium. Přece nebudu měnit svůj život a svoje brazilské plány kvůli takové hlouposti.“  

Jenže pak přišla ta epizoda se rtutí. A blízké Německo se najednou jevilo mnohem bezpečněji než Brazílie. A tak obálku vzal a začal ji studovat. Zjistil, že má bádat na rostlinách, každému druhému slovu nerozuměl. Ale co, řekl si, aspoň ode mě nikdo nebude nic očekávat, a když mi to nepůjde, vrátím se domů.

Zpětně tento okamžik hodnotí jako jeden nejodvážnějších v životě. „Nikoho jsem tam neznal, neměl jsem představu, jak věda jako lidská aktivita funguje, nevěděl jsem, jak funguje ta země - a hlavně jsem měl pracovat na tématu, o kterém jsem vůbec nic nevěděl, v oboru, který jsem nestudoval. Takže to byl hodně velký skok do úplného neznáma na všech úrovních.“

Ale věda ho chytila a rostliny dvojnásob. „Nadchlo mě, že mám vědeckou otázku a možnost nad ní přemýšlet v laboratoři, nikdo mi do toho nemluví, protože ví, že to beztak moc neumím a vedle mě bádá třicet dalších lidí. A taky jsem zjistil, že na rostlinách se dá dělat mnohem svobodnější věda než třeba při výzkumu rakoviny, tady vám žádná farmaceutická firma nedýchá na záda, že když vás platí, tak chce konkrétní výsledek.“

Po deseti měsících šéf zjistil, že Jiří Friml je zlatý důl, jenž produkuje výsledky, které nikdo nečeká. Zařídil, že se neprodloužitelné stipendium prodloužilo na tři roky, aby mladý vědec mohl svou práci dodělat. Po těch třech letech měl za sebou Friml první velké výsledky a publikace a taky nabídku tří milionů marek, aby si založil vlastní výzkumný tým. A protože měl spoustu dalších nápadů, tak peníze vzal, založil tým - a zůstal. V té době pak přišly ty největší objevy. Bylo mu nějakých třicet let.

Se svou ženou, též bioložkou, s níž se seznámil v Kolíně v laboratoři, postupem času vystřídali několik pracovišť – přes německý Tübingen a Göttingen a belgický Gent doputovali až k Vídni. „Poslední přesun do Vídně byl dán i rodinnými důvody. Peněz na výzkum máme sice méně než v Belgii, ale jsme blíž domovu, lépe se nám spolupracuje s kamarády a kolegy v Česku, jsme usazenější. Už dvacet let mám v plánu se do Česka vrátit, protože české pivo pořád chutná líp než to rakouské,“ směje se profesor Friml. „Ale zatím mám pořád pocit, že pro českou vědu dělám víc, když jsem venku, než kdybych byl doma.“

Jeho čeští kolegové jej hodnotí jako muže, který má neúhybnou logiku a snaží se dobrat jádra věcí a taky se nebojí jít do konfliktu i za cenu, že si udělá nepřátele, kvůli čemuž jednu dobu přišel o možnost stát se v Německu šéfem velkého ústavu (slova Evy Zažímalové). A taky jako velmi dynamického, a zároveň tvrdého gentlemana (slova Libora Grubhoffera).

Jiří Friml chce ve svém vědeckém životě přijít na kloub ještě mnoha věcem. Například proč jsou rostliny v zásadě nesmrtelné, protože když zasadíte větvičku, život pokračuje dál a dál, neexistuje žádný limit v buňkách, které by to zastavily, a jak se všechny ty mechanismy života rostlin před stovkami milionů let vyvinuly. Ale za vizionáře, který usíná s jasnou vidinou cíle, se nepovažuje. „Nechám se vést tam, kam mě nasměrují má pozorování – a ochotně jdu po každé cestě, která někam vede.“

Kam vlastně konkrétně vede? Co praktického plyne z Frimlovy práce? Na to má profesor lakonickou odpověď:  „Kdyby byla jiná legislativa, kdyby geneticky modifikované potraviny byly povolené, kdyby Greenpeace a katolíci neměli výjimečně stejný názor na jejich škodlivost, mohlo by to být užitečné hned teď. Mohli bychom přesvědčit rostliny na poli, aby nesoutěžily mezi sebou a všechnu energii dali do plodů a do semen, aby měly kořenovou soustavu nebo se větvily podle potřeby, aby v suchých podmínkách kořeny rostly hlouběji. Mohli bychom vylepšit nutriční složení potravin, omezit používání pesticidů a herbicidů a tak dále a tak dále. Jenže, upřímně řečeno, já nezachraňuju svět. Konkrétní, okamžité praktické využití našich objevů je mi jako vědci, který se primárně zajímá o základní mechanismy života, tak trochu jedno. Problém není v tom, jestli jsme schopni získat z jednoho hektaru o třicet procent víc obilí, protože když uspějeme, tak lidská populace v rozvojových zemích naroste o těch třicet procent a budeme tam, kde jsme byli. Tyto problémy jsou sociologické a politické a já nevidím své poslání v tom, že bych měl zvyšovat výnosy na hektar,“ konstatuje Jiří Friml a dodává: „Znalosti a skutečné pochopení základních principů, jak svět kolem nás funguje, to všechno je v současnosti nepochopitelně podceňovaná věc. Když posuneme o jakýkoliv kousek naše chápání světa, je to důležité samo o sobě. Bez takovýchto snah by nikdy nebyly objevy jako elektřina, rádiové vlny, lasery a spousta jiných věcí. Nejdřív potřebujeme věci správně pochopit – a ona užitečnost pak jednou přijde. Dělat dobrý základní výzkum je podle mě jedna z největších služeb lidstvu, jakou můžeme udělat.“

Text: Martina Riebauerová

NOVINKY & AKTUALITY

Nečekané objevy, šťastné náhody,
tvrdá práce i splněné sny.

Michal Šimíček - Cena Neuron 2019 pro mladé nadějné vědce, medicína pro Studio 6 České televize

Michal Šimíček držitel ceny Neuron pro mladé nadějné vědce za zkoumání procesů, které způsobují zhoubná onemocnění a jejich lékovou rezistenci 2019 v oboru medicína.

Osm excelentních vědců obdrželo v Národním muzeu 10. Ceny Neuron 2019

Osm špičkových českých vědců a vědkyň obdrželo 6. listopadu 2019 v Národním muzeu prestižní vědecké Ceny Neuron.

Jak dostat velrybu do bazénu aneb Jan Nekovář pro Neuron

V Síni slávy mezinárodní matematické olympiády, celosvětové soutěže národních týmů nadaných středoškoláků, konané každoročně již šedesát let, je v první stovce jediný Čech. Jeho jméno je Jan Nekovář. Olympiády se zúčastnil celkem třikrát. Dvakrát získal plný počet bodů, což se z dosavadních téměř dvaceti tisíc účastníků povedlo jen dvaceti pěti z nich. Mnozí jej považují za jednoho z nejnadanějších českých matematiků. Svůj talent během kariéry náležitě potvrdil.

Buďte v obraze

Objevy čekají všude, tak je nepropásněte! Každý měsíc vám zašleme dávku čerstvých informací ze světa vědy a Neuronu.