Říká o sobě, že patří ke šťastné generaci lékařů, která zažila ve svém oboru ohromující rozvoj. Když Jan Starý na dětské hematoonkologii začínal, umíralo devět nemocných dětí z deseti. Dnes je poměr opačný. Hlavně díky jeho zápalu a nasazení se u nás v 80. letech začala leukémie léčit podle západních standardů a díky jeho úsilí se od začátku 90. let transplantuje kostní dřeň. Prof. Jan Starý za svoji celoživotní práci získal Cenu Neuron 2022 v oboru medicína. 

Původně lákala čerstvého absolventa medicíny neurologie. Ale výhybku v jeho profesních představách přehodil přednosta dětské kliniky v Motole dr. Houštěk. „Nastoupíš ke mně a hotovo,“ oznámil kategoricky. Začínající lékař chvíli vzdoroval, pak podlehl. Pak už neřešil co by kdyby. „Naplno a s velkou chutí jsem se pustil do ‚dětské medicíny,“ říká.

Ale chytil se taky příležitosti udělat si poznávací „kolečko“. Nejdéle se zdržel na kojeneckém oddělení v Motole, intenzivní péči o novorozence se učil u Apolináře, zastavil se i na infekční klinice na Bulovce. „Líbilo se mi skoro všude,“ říká. „Jen na vojně se mi tolik nelíbilo,“ dodává s úsměvem. Brannou povinnost považuje za ztracený rok. 

„Stejně všichni umřeli“

Když doputoval zpět do Motola na hematologii, rázem věděl, že tady bude doma. „Díky osobnosti pana profesora Otto Hrodka jsem jí propadl. Tohle bude můj obor.“ 

Psal se rok 1980 a Jan Starý se zaměřil na dětskou hematoonkologii.  Velmi rychle se ukázalo, že s ním do oboru vstupuje progresivní lékař i vědec. „Dělal jsem si výzkum mezi všemi českými pracovišti, které tehdy léčily leukémii. Ukázalo se, že každý léčí tak, jak uzná za vhodné. Neexistoval jednotný přístup. Léčba leukemie byla ‚Popelka‘, protože ‚stejně všichni zemřeli‘,“ popisuje tehdejší tristní stav péče.

Nešlo nevidět, jak socialistické zdravotnictví pokulhává za Západem. „Byla u nás tehdy rodina, jejíž dítě umíralo na leukémii. Měli příbuzné ve Švýcarsku. Ti říkali, že naše metody jsou u nich už dávno opuštěné. Dostávali jsme varování, bylo to velmi nepříjemné,“ vzpomíná na temné časy. 

Rozhodl se to změnit. Od vstřícně naladěného vedení dostal volnou ruku a jezdil pravidelně do východního Německa na konference. „Přednášeli tam i lékaři ze západního Německa, které v té době bylo v onkologické léčbě evropským lídrem.“

Zvědavý a všemu otevřený český onkolog získával od západních kolegů cenné informace a léčebné protokoly a mohl s nimi do detailů diskutovat. „Postupně jsme začali s aplikací u nás. Nejdřív jsme si to jen ‚osahávali‘, ale během pár let jsme protokoly prosadili na všech českých pracovištích.“ 

Místo stávky transplantace

Jsme v polovině 80. let. Začátky nebyly jednoduché. Léčba byla intenzivnější, delší, náročnější. U dětí se objevovaly komplikace, které lékaři dříve neznali. Každou chvíli chyběly nějaké léky. „Bylo to docela dobrodružství. Ale brzo se ukázalo, že jsme na dobré cestě. Výrazně ubylo návratů leukémie, umíralo méně dětí, i když pořád to nebylo dobré,“ podotýká. Ale statistika byla výrazně optimističtější než dřív. 

„Pak mě posedla představa, že začneme transplantovat kostní dřeň. Do toho jsem napřel síly,“ otevírá ve vyprávění další etapu. Stálo ho to několik let úsilí a příprav. Ale 28. listopadu 1989 – den poté, kdy v Československu, které se zbavovalo otěží totality, probíhala generální stávka - v Motole provedli první transplantaci kostní dřeně. 

„Místo stávkování jsme transplantovali. Byla to po všech stránkách krásná doba. Operace byla náročná, ale vyšlo to. První transplantovaný pacient dodnes žije. I jeho bratr – dárce.“  

Několik let transplantovali dřeň pouze od příbuzných dárců. Ale Jan Starý mohl po revoluci konečně vyrazit i dál na Západ, učil se od nejzkušenějších, v Bristolu, Hannoveru a Paříži. Od 1. ledna 1997 začali v Motole s nepříbuzenskými transplantacemi. 

Lidem se měnil život

Přibývalo dárců - kostní dřeně, ale i financí na podporu onkologických programů, pacienti se uzdravovali, ubývalo komplikací, přežití začalo převažovat nad umíráním, kvalita života vyléčených stoupala. Program transplantace se rozšířil i na jiná vzácná krevní onemocnění. 

 „Před našima očima se zásadně měnil lidem život, bylo to fascinující. Žil jsem v naprostém nadšení,“ vzpomíná onkolog, který se v letech 2002 – 2007 stal také koordinátorem velké mezinárodní studie. 

Postupně přicházely (a přicházejí) další experimentální metody a přístupy. Více či méně úspěšné, některé přecházejí do běžné praxe, jiné se stále testují. Ať už je to biologická léčba, imunoterapie či využití metod genetického inženýrství. „Jsou to fascinující záležitosti, ale všechny mají své mouchy. Ale jsou to další kroky kupředu a sleduju to s velkým zaujetím,“ říká Jan Starý. Velmi pokročila i samotná diagnostika, díky níž je možné upravovat léčbu na míru. 

Kdo a jak v tom plave

Z dětí, které kdysi úspěšně léčil, jsou dnes čtyřicátníci. „Vždycky mě zajímaly životy lidí a v pediatrii mají vaši pacienti celý život před sebou. O řadě z nich rámcově vím, kdo a jak v tom plave. Mnozí se vrací na průběžné kontroly nebo v případě nějakých komplikací, jiní se ozvou i sami. Většina mých pacientů vede normální životy, mají svoje děti a svoje radosti a svoje problémy, bez ohledu na prodělanou nemoc,“ konstatuje s uspokojením. 

Říká, že děti jsou báječní pacienti. „Zejména ty mladší děti, do dvanácti let, které neřeší, co a jak bude někdy v budoucnu. Žijí okamžikem. Nic nehrají, netahají vás za nos.“ Komplikovanější komunikace je s dospívajícími. A není se čemu divit. „Vidí do budoucnosti, mají obavy, jsou si dobře vědomí, o jaké radosti kvůli nemoci přicházejí. Naštěstí dnes mají sociální sítě, tak nemusí ztratit kontakt s vrstevníky.“ Ale právě dospívající častěji upadají do depresí. „Jsou si už vědomí že mohou zemřít.“ 

A i když se vše daří, tak být v dětství nebo mládí na rok „vyřazený“ z normálního života je těžké. „Jsou bez vlasů, je jim špatně, mají záněty a nejistou prognózu. Obecně říkáme, že devět z deseti dětí vyléčíme, ale u některých typů leukémií to pořád neplatí,“ pokrčí rameny lékař.

A mluvit s rodiči i dětmi o nedobrých vyhlídkách bývá jeden z nejtěžších lékařských úkolů. 

Po červené

Od července 2021 je Jan Starý emeritním přednostou kliniky. Učí mediky, přednáší. Vede pracovní skupinu dětské hematologie v ČR a několik studií léčby dětské leukémie, ale během následujících let tyto aktivity opustí. Je také vědeckým sekretářem výboru České hematologické společnosti. Chce se ale věnovat více svým koníčkům, na které neměl dosud tolik času, kolik by si přál. 

„Užívám si taky vnoučat. Syn mi nedávno říkal, kéž bych se mu býval věnoval tolik, jako se věnuju jim. Vím, že jsem mohl být lepší tatínek,“ připouští. Ale při vší práci na klinice a cestování leželo těžiště péče o syna na jeho ženě, také lékařce - gynekoložce. „Jsem jí vděčný, ale pokud to šlo, střídali jsme se. A věřím, že i moje žena měla profesně naplněný život.“ 

A co tedy lékař a vědec opouštějící povinnosti podnikne s časem, který získá? „Vždycky jsem rád chodil českou krajinou, s batohem na zádech. Po značkách, křížem krážem. Tak vyrazím. Třeba po červené.“ 

Sledujte naše neuronové sociální sítě