V Ugandě jste strávili měsíc, polovinu času přímo v národním parku. Jak dlouho vám trvá po tak náročné cestě aklimatizace? 

Marie Šabacká: Z Afriky jsme se vrátili v neděli odpoledne a v pondělí už pro mě byl pracovní den. Jsem zvyklá jezdit do polárních krajů a aklimatizaci nepotřebuji. 

Jan Lukačevič: Kdybychom se vraceli z ledovce přímo do Prahy, byl by to možná šok, ale před odjezdem jsme ještě pár dní byli v Kampale, kde je lidí až moc. Návrat tak byl rychlý a veskrze příjemný.

Jak velká byla vaše výprava a kdo měl jaké kompetence?

Jan Lukačevič: Velikost se nám v průběhu expedice trochu překvapivě měnila. Vlivem zdravotních problémů se jeden z kolegů musel vrátit domů, takže zbyli dva vědci a já byl spojnicí mezi výpravou a mezi dvěma členy našeho štábu, které jsem se snažil režírovat pro připravovaný film. A taky jsem byl pravou rukou Marušky.

Marie Šabacká: Kompetence se vyvíjely v průběhu expedice. Nakonec zdraví zradilo i dalšího kolegu, takže mi na ledovci musel pomáhat Honza. Ale vlastně jsme byli velká skupina, ještě s námi šli tři průvodci a desítky nosičů s jídlem a výbavou. 

Kde byl váš cíl a jak jste se k němu dostali?

Marie Šabacká: Ledovce, ke kterým jsme mířili, jsou v národním parku Rwenzori na hranicích Ugandy a Demokratické republiky Kongo.

Jan Lukačevič: A do národního parku trvá cesta z Kampaly asi deset hodin autem. 

Marie Šabacká: Trek jsme začínali ve 1 400 metrech nad mořem, nejdříve jsme procházeli deštným pralesem, ve kterém žijí šimpanzi a sloni, pak jsme vystoupali do bambusového lesa a pak došli přes pásmo vřesovišť a mokřadů a afro-alpinské vegetace až k ledovci ve výšce 4 900 metrů. 

Jan Lukačevič: Je potřeba trochu s nadsázkou dodat, že africký kilometr je úplně jinak dlouhý než český kilometr! Směrem k ledovci jsme urazili něco pod čtyřicet kilometrů, po hypotetické stezce na mapě, ale tam nic takového jako stezky nejsou. Jen močály a rašeliniště, kde člověk hledá místo, kde jsou nejpevnější drny, po kterých by mohl skákat a kličkovat – dva kroky vpřed, jeden vzad. Naše průměrná rychlost byla méně než kilometr za hodinu. Je to zážitek prvních pár hodin, ale pak už to je mentální cvičení, které vyčerpává. Dochází ke „klamu přeživšího“, příroda vypadá skvěle na fotkách a videích, protože jsou všechny pořízeny jen v místech, kde cesta není tak náročná, ve skutečnosti člověk musí přemýšlet nad každým krokem.

Dostaví se pak nějaká odměna? 

Jan Lukačevič: Scenérii hodně ovlivňovalo období dešťů, připomínalo mi to teleportaci. Jdete, zatáhne se, nic nevidíte, pak se obloha roztáhne a jste v dramaticky jiné krajině. Co se za tu hodinu cestu stalo, říkáte si. Proměnilo se počasí i vegetace, to bylo kouzelné. 

Jak je ugandský ledovec a národní park navštěvovaný?

Jan Lukačevič: Je to extrémně odlehlý kout světa, to je pro turismus první velká bariéra. Druhá věc je, že leží na hranici s Demokratickou republikou Kongo, kde operují rebelové, takže každý se mě hned ptá, jestli to bylo bezpečné. Při cestě jsme potkali jen jednu turistku. Na druhou stranu, když jsem se na chatách, kde jsme přespávali, díval do návštěvní knihy, za letošek se tam podepsalo padesát šedesát lidí.  

Marie Šabacká: Vědců tam jezdí relativně málo, většinou zkoumání probíhá jako jednorázový projekt mezi místními a zahraničními univerzitami. Pro turisty je těžké se tam dostat, lidi víc lákají vedlejší národní parky, safari. Navíc, k ledovci smí děti až od dvanácti let, trek je těžký, v porovnání s Kilimandžárem nebo pohořím Mt. Kenya je Rwenzori prázdnější.

Když jste vystoupali na ledovec, měli jste daný bod pro zkoumání anebo vás zajímalo větší území?

Marie Šabacká: Pohybovali jsme se po celém ledovci a prochodili více míst. Všude jsem odebírala vzorky ledu a sedimentu, měřila základní fyzikální charakteristiky sněhu, část jsem nechala roztát a filtrovala na analýzy. 

Přišel nějaký objev hned na místě?

Marie Šabacká: Pracuji s mikroskopickým výzkumem, takže musíme počkat do laboratoře. Na první pohled bylo patrné, jak moc se plocha i objem ledovce v posledních letech zmenšily. Jiný ledovec, ze kterého jsme chtěli odebírat vzorky, už zmizel téměř úplně. 

Jan Lukačevič: Když jsme byli odebírat vzorky pod ledovcem ve skalnatém pásmu kolem 4 500 metrů, nečekaně jsme pod mechem narazili na menší kolonii žížal. V takové nadmořské výšce by přitom takový složitý organismus neměl vůbec existovat, takže uvidíme, jestli jsme neobjevili nový druh. 

Co je teď s ugandským ledem a sněhem?

Marie Šabacká: Mám je schované u nás v laboratoři v Českých Budějovicích v mínus osmdesáti. Během léta se chystám na jejich biologické a chemické analýzy, izolaci RNA a DNA, budeme analyzovat ledové jádro a izotopy z něj. 

Je na první pohled rozdíl mezi ledovcem v Ugandě a na Špicberkách?

Marie Šabacká: Když stojíte na ledovci, je všude sníh. Ale okolní krajina je úplně jiná. V Ugandě vidíte v nižších polohách starčky, které trochu vypadají jako stromy, něco takového na Špicberkách není. V Ugandě rostou mechy hned tam, kde ustupuje ledovec. Jste ve vysokých horách, zároveň se to žádným jiným vysokým horám nepodobá. 

Jaká je na rovníkovém ledovci teplota?

Jan Lukačevič: Dva dny mi byla fakt zima. Když se vyjasnilo, oblačný příkrov neizoloval a země okamžitě vychladla. V noci všechny skály namrzly. Jste na rovníku v péřové bundě a stejně to chvílemi není nic moc.

Marie Šabacká: Teploty byly většinu času lehce nad nulou, vlastně konstatní. Na ledovci by měly být pod nulou, bohužel většinou nejsou a i to přispívá k rychlejšímu tání. Na stejném ledovci jsem už byla v roce 2014 a bylo vidět, že se od té doby hodně ztenčil a zmenšil. Je mnohem strmější a je těžší se po něm pohybovat. 

Jak na ústup ledovce reagují místní lidé?

Marie Šabacká: Místních průvodců a nosičů se ztráta ledovců hodně dotýká. Do budoucna to pro ně znamená ekonomické ztráty, bez ledovců Rwenzori ztratí hlavní lákadlo pro turisty a navíc si uvědomují si, že za ní může změna klimatu, se kterou oni těžko něco udělají. Ta způsobuje výkyvy počasí i v nížinách, kde žijí, což může vést k přírodním katastrofám, například povodním. Někteří lidé z vesnice jsou ale pověrčiví a vyčítají svým sousedům, kteří se do hor vydávají, že to oni jsou příčinou těchto neštěstí, protože rozhněvali jejich božstva. My jsme je snad nerozhněvali. 

Jste si tím jistí?

Jan Lukačevič: V jednom starém vtipu říká ruský kosmonaut: „Byl jsem tam a žádného boha neviděl.“ Ale místní krajina působí opravdu kouzelně a dovedu si představit, proč si místní lidé myslí, že bohové sídlí právě v ní. K prostředí jsme se samozřejmě chovali s úctou a snažili se tu krásu zachytit i pro ty, kteří se na tohle výjimečné místo podívat nemohou.