Už dvanáct let se stará o to, aby si česká společnost všímala a vážila svých vědců. Pandemie význam vědy razantně osvětlila i těm, kdo se o ni dřív nezajímali. Že by tím úloha Nadačního fondu Neuron, který Monika Vondráková spoluzaložila, skončila? Kdepak. Za prvé: kontakt s brilantními a laskavými lidmi je trochu návykový. Za druhé: hlas vzdělaných lidí ve veřejném prostoru nikdy nebude dost silný. Ona jim umí dát do ruky megafon.

Přečtěte si ukázku rozhovoru s předsedkyní správní rady Nadačního fondu Neuron, celý rozhovor s Monikou Vondrákovou je k dispozici v tištěném vydání Vogue Leaders 12/21

Pro váš nadační fond letos vyvrcholila sezona na konci září v úchvatně zrekonstruovaném Národním muzeu, kde jste vědcům rozdali ceny. Jak dlouho člověk sbírá síly poté, co sežene tolik peněz, rozhodne, kdo je dostane, a uspořádá gala?

Bylo to extrémně náročné, ale zároveň krásné. Na rekonvalescenci bych potřebovala čtrnáct dní, ale protože jsme tým o třech lidech, tak jsem si ji dopřát nemohla.

A ve které chvíli jste se rozhlédla po červených kobercích, ulevilo se vám, že laureáti jsou na značkách a Kovy coby moderátor vtipný – a začala si večer užívat?

Mám ráda dokonalost, a tak bývám v napětí déle než ostatní. Když vidím, že program má spád a hosté se baví, tak se mi uleví. Nicméně okamžik, kdy si můžu dát skleničku, přichází až po mé závěrečné řeči. Nejsem totiž rozený spíkr a záleží mi na tom, abych se srozumitelně podělila o věci, které mi připadají podstatné. Až v tu chvíli to ze mě definitivně spadne.

S vědci, které podporujete, si nepovídáte jen o tom, co by potřebovali ke své práci. Dostanou se k vám informace o nejrůznějších typech výzkumu, potkáváte se se světovými špičkami napříč obory. Co nejzajímavějšího jste se v poslední době dozvěděla?

Je pravda, že ke mně doputují různé věci. Nedávno jsme třeba podpořili expedici bioložky Marie Šabacké za tajícími ledovci – ovšem do tropů. Do té doby jsem o existenci tropických ledovců neměla tušení. Ale čas od času mě překvapí i jiné věci než jen výzkum. Náš fond například podporuje děti. Před šesti lety se na mě obrátila Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy s tím, že by uvítala podporu dětské vědecké konference. Já si zprvu moc neuměla představit, nakolik by se to s našimi aktivitami a cíli dalo propojit, ale ta akce mě nakonec naprosto okouzlila.

Představte si dvoudenní konferenci, kde se v pátek sejdou šikovné děti z různých koutů země a zdrží se do soboty. Místo pauz na kávu mají pauzy na kakao, prezentují si stejně jako dospělí. Na akci tehdy přišel i dvanáctiletý David, ohromně nadšený fyzik a milovník černých děr, který se dokonce dostavil v košili s motýlkem. Ukázalo se, že jeho životním snem je vidět velký hadronový urychlovač částic ve švýcarském CERNu. Protože na to ve fondu máme potřebné kontakty, oslovila jsem podnikatele a mecenáše Dalibora Dědka, jestli by mu tu cestu neumožnil. Ten byl z nápadu nadšený. Chlapec do Švýcarska odletěl i s rodiči, strašně si tu cestu užil a neuvěřitelně ho to nakoplo do života. Mělo to ovšem ještě pokračování: o rok později do Prahy přiletěl světoznámý fyzik Lawrence Krauss. Zařídili jsme, aby se s ním David mohl setkat. Na velké konferenci, kde padala spousta dotazů, se David nakonec taky přihlásil. Lawrence na jeho otázku odpověděl: „Tohle už je na tobě, to musíš vyřešit ty.“ Podobným způsobem jsme podpořili dalších šest dětí.

Sledujte naše neuronové sociální sítě