Laureate

prof. MUDr. Otto Hrodek, DrSc.

Laureate Neuron Prize for Lifelong Contribution to Science 2017 – Medicine

Je mu neuvěřitelných pětadevadesát let a připomíná slavného seriálového primáře Sovu. Jak vzezřením, tak přístupem k nemocným, jimž zasvětil život, často i na úkor rodiny. Nedávno mu selhalo srdce a za pět minut dvanáct jej zachránil kardiostimulátor. Po několika týdnech už je zase čilý, svěží a bezmála dvě hodiny bez jediné pauzy mluví o své celoživotní práci, kterou si pamatuje do všech detailů včetně jmen mnohých pacientů. Klobouk dolů.

Stálo to za to

Otto Hrodek, zakladatel moderní české dětské hematologie, který výrazně ovlivnil i světovou vědu, se narodil v roce 1922 v Jihlavě jako jedno z šesti dětí. Když bývali sourozenci nemocní a on pozoroval všechnu tu péči o ně, napadlo ho, že by jednou chtěl být lékařem. Viděl v tom skutečný smysl.

Jenže nejprve musel prožít léta v kanceláři – přišla válka, vysoké školy byly zavřené a budoucnost nejistá. Pár let těžil mladý Otto ze znalostí jazyků a těsnopisu (jak českého, tak německého), ale jakmile se po válce naskytla první příležitost, vyrazil do Prahy a stoupl si do fronty na medicínu. „Ano, skutečně nás tam stála fronta zájemců o studium lékařství. Moje číslo začínalo až daleko za pětistovkou.“ Přijetí na fakultu zvládl snadno, těžší bylo sehnat ubytování, ale nezastavil se před ničím a kývl i na pronájem lůžka, které bylo umístěno v koupelně. Vzít jakoukoli nabídku, kterou mu život předestřel, bylo jeho zvykem.

Ať už měl být doktorem u útvaru během základní vojenské služby, kde zachránil život zraněnému vojákovi a s palcem přitisknutým na tepně s ním jel do nemocnice.

Ať už jej poslali do endokrinologické ambulance v Chebu, kde se podílel na vyšetřování štítné žlázy a jodizaci vody.

Ať už měl jet do Ameriky zkoumat poruchy srážlivosti krve u nejmenších dětí a v tamní univerzitní knihovně, která kvůli němu nechávala otevřeno až do jedenácti do večera, skenovat tuny materiálů a do noci psát.

Ať už jel do Paříže přiučit se léčbě leukémie, což byla tehdy fatální záležitost – a nakonec se Ottu Hrodkovi stala životní náplní.

V roce 1951 nastoupil na 2. dětskou kliniku v Praze a už ji nikdy neopustil.

„Všechny děti tehdy na leukémii dříve či později umíraly, bylo to strašné,“ vzpomíná. „Snažil jsem se o maximum, bylo mi trapné rodičům stále dokola opakovat, že neumíme děti zachránit. Stále dokola jsem si opakoval, že se to přece musí jednou povést a tato víra mi dodávala sílu a naději.“

A tak sledoval sebemenší posun ve světě, jezdil ven, učil se, zaváděl nové metody. V roce 1973 se zúčastnil velkého světového kongresu a přijel s doporučením vytvořit systém specializovaných center. Obklopil se vynikajícími kolegy, zavedl výzkumnou laboratoř, která funguje dodnes, a časem slavil alespoň dílčí úspěchy. „Dostavily se první výsledky, které jsme měřili podle toho, kolik dětí po léčbě přežije pět let – a bylo jich 65 procent.“

Své zkušenosti zúročil i jako poradce WHO pro problematiku dětských nádorů, přednášel v Oxfordu, v Londýně, Cambridge, v Bagdadu, Uppsale a dalších městech.

Největší satisfakcí pro něj byl úkol, aby objel všech devět špičkových světových center, zhodnotil jejich práci a sepsal o tom zprávu s konkrétními doporučeními. Publikace vydaná v angličtině i francouzštině z roku 1977 nese jeho jméno.

Profesor Josef Koutecký, slavný onkolog a Hrodkův kolega, říká: „Kdybychom disponovali síní slávy jako třeba herci, jistě bychom do ní profesora Hrodka pozvali. Z mého pohledu je pro něj ale nejvyšší poctou ta, kterou získával průběžně po celý život a kterou nelze dát do šuplíku nebo pověsit na zeď – a tou je úcta obdiv a láska tisíců lidí.“

Otto Hrodek si dodnes pamatuje první dítě, kterému transplantovali v roce 1989 kostní dřeň od vlastního sourozence. Chlapci byl rok a půl, uzdravil se a žije. Dnes jich je odtransplantovaných několik set, ale profesor stále plné uspokojení necítí. „Zažil jsem celou tu éru od mikroskopu, u nějž jsem proseděl celé hodiny, až po genovou terapii. Ale není to stále to, v co doufám, a to je stoprocentní šance na vyléčení anebo aspoň bez vedlejších účinků léčby.“

Jak říká Josef Koutecký, Otto Hrodek se podruhé oženil s pediatrií a hematologií. „Někdy jsem kvůli tomu zanedbával své blízké,“ přiznává, „Když mi řekli: Jeď do Bagdádu nebo do Maroka, jel jsem. Jinak bych měl pocit, že jsem se v práci snažil zbytečně.“

Své ženě se snaží vše oplatit nyní na sklonku života, když před sedmi lety zcela oslepla. „Bez jejího zázemí bych nemohl celý ten život pracovat a vyjíždět ven,“ uznává.

„Nepoměrně víc rozdal, než dostal. A jsem přesvědčen, že je s tím spokojen,“ dodává o něm Josef Koutecký: „Své velikosti dosáhl proto, že o ni neusiloval. On sám mi o sobě řekl: Vždy jsem se cítil obyčejným člověkem, který měl hodně příležitostí, menších i větších, a hodně štěstí. Život byl mozaikou rozhodnutí, která je třeba učinit a s pokorou přijmout, mnohá z nich dopadla dobře a já jsem si vědom, že tomu tak nemuselo být.“

Ottu Hrodkovi bylo dvaadevadesát, když klinika slavila 25 let od první transplantace kostní dřeně. Na velké slavnosti se sešlo mnoho tehdejších dětí, rodičů a lékařů. „Když za mnou rodiče přišli a představovaly mi své zdravé děti, tehdy jsem si řekl: I když se to vždy nepodaří, stálo to za to.“

Anketa

Pokud byste měl svým studentům předat jedno krédo, které by to bylo?
Doktor neléčí jen fyzické zranění či onemocnění, ale i celou duši. A je až obdivuhodné, co dokáže byť jen jediné slovo útěchy.

Dokážete odhadnout, kde bude váš obor za 50 let?
Když jsem začínal, byl nejmodernějším vybavením a nejlepším přítelem lékaře mikroskop. Dnešní metody by se nám tehdy zdály jako sci-fi Julese Vernea. Doufám, že vývojové tendence se nezmění a stále budou přibývat kvalitní lékaři a vědci, kteří zasvětí svůj život zdraví pacientů.

Věříte v něco, co nelze vědecky dokázat?
Použil bych slova z knihy Arthura Conana Doyla: „Jakmile vyloučíte nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda.“

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Grilovaný vepřový plátek, nový brambor na másle a řecký salát.

Jaký je váš nejoblíbenější nápoj?
Kvalitní černý čaj, anglický a cejlonský.

Jak vypadá váš ideálně strávený večer?  
Na zahradě v rodinném kruhu.

Autorkou textů je Martina Riebauerová.

Napsali o něm: