RNDr. Vladimír Šverák, DrSc.

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2017

Pozitivní, usměvavý člověk, který rád hraje na kytaru a patří mezi vedoucí světové vědce v oblasti matematické teorie mechaniky kontinua. Přeloženo pro ne-matematiky, Vladimír Šverák se věnuje zkoumání rovnice, která popisuje proudění vody, a snaží se tak beze zbytku porozumět pohybu jedné ze základních látek nezbytných pro život na Zemi.

Vizionář, který se snaží pochopit vodu

Jen pro představu: tato takzvaná Navierova-Stokesova rovnice byla zformulována v 19. století a od té doby na ní pracuje mnoho lidí. Současné matematická teorie se rozvíjí asi tak od roku 1930. Profesor Šverák se jí věnuje od devadesátých let a spolu s kolegy vyřešil několik dílčích problémů, o kterých matematici už delší dobu přemýšleli. V roce 2000 zařadila významná nadace Clayova matematického institutu vyřešení Navierovy-Stokesovy rovnice na seznam sedmi nejdůležitějších matematických problémů světa – takzvaných Problémů tisíciletí.

„Jen si to představte,“ vysvětluje profesor Zdeněk Strakoš, garant oboru matematika Nadačního fondu Neuron. „Od 19. století tu je popis, o sto let později vznikne základní teze - a vizionáři jako Šverák si to vezmou jako hlavní téma, které je posléze vyhlášeno za problém tisíciletí!“

Sám Vladimír Šverák, který už řadu let působí na univerzitě v Minnesotě, mluví o rovnicích s nadšením: „Navierova-Stokesova rovnice je zajímavý problém, o kterém lidé přemýšlí už dlouho. Je otázka, zda jednoznačně předpovídá pohyb vody na úrovni klasické fyziky. Představte si to na sluneční soustavě – kdybychom znali přesné polohy a rychlosti všech planet, rovnice klasické fyziky by za určitých předpokladů jednoznačně předpovídaly jejich budoucí chování. Pohyb vody je ale možná složitější. Nevíme, jestli jej Navierova-Stokesova rovnice jednoznačně určuje. Tak o tomhle přemýšlím, když zrovna neučím nebo nepíšu. A když nedělám ani to, tak poslouchám muziku nebo mizerně hraju na kytaru.“

Na každý ze zmíněných Problémů tisíciletí je vypsána odměna milion dolarů. Ale matematika je běh na dlouhou trať a člověk se vůbec nemusí dožít toho, že se nějaký problém vyřeší, i kdyby k tomu maximálně přispěl.

„Stalo se v matematice mockrát, že lidé na špičce od své práce odešli. V něco věřili, pracovali do úmoru, ale nedočkali se výsledku nebo uznání od současníků,“ říká Zdeněk Strakoš. „Vezměte si slavného Hermanna Grassmanna. Pověsil matematiku na hřebík a šel se věnovat sanskrtu. Mám rád Chestertonův výrok, že zatímco básník má hlavu v nebesích, logik si chce nacpat nebesa do hlavy. Není divu, když mu občas praskne. I proto je dobré snažit se být všestrannou osobností.“

Osmapadesátiletý Vladimír Šverák je v tomto směru obdarován několika výjimečnými vlastnostmi.

Za prvé se soustředí jen na ty podstatné věci. „Když měl napsat něco do nějakého společného sborníku, bylo to s ním těžké. Nechtěl to dělat, byla to pro něj ztráta času,“ líčí jej bývalý spolužák, dnes profesor na matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity Josef Málek.

A za druhé – v tom je také poměrně výjimečný – měl vždy zájem o matematiku jako celek. Málek si vybavuje situaci, jak byl se Šverákem v Americe na obědě a pozoroval, jak s jiným kolegou diskutuje jemné aspekty tří důkazů jedné z fundamentálních vět analýzy funkcí komplexní proměnné, ačkoli se jimi nijak blíže nezabývá.

„Má velmi hluboké znalosti z různých oborů a dlouhodobě spolupracuje s výjimečnými osobnostmi,“ potvrzuje Zdeněk Strakoš. „Šíře a hloubka jeho matematických zájmů je celosvětově velmi uznávána a ceněna. Není totiž moc lidí, kteří nad svůj vlastní obor rozumí do hloubky tomu, co dělají jiní.“ Matematika je podle něj individualistická věda a matematici jsou dnes už tak specializovaní, že si napříč obory přestávají rozumět. „To, co je drží pohromadě, jsou osobnosti jako profesor Šverák,“ dodává Zdeněk Strakoš a ukazuje seznam jeho prací. „Výšky, ve které je jeho laťka, se spousta matematiků občas dotkne. On nikdy neklesne pod ni.“

Vladimír Šverák byl žákem známých českých matematiků Jindřicha Nečase a Davida Preisse. Právě za to ve své kariéře nejvíce vděčí – že měl i v komunistickém Československu možnost učit se od největších špiček oboru. Josef Málek vzpomíná, jak společně chodívali každé úterý na proslulý Nečasův seminář. „Vladimír byl velmi talentovaný a už během studií se podílel na řešení obtížných problémů.“

Coby nadaného studenta, který na sebe upozornil již výjimečnou kvalitou své doktorské práce a objevnými články, si jej všiml profesor John Ball, velká matematická hvězda, která dnes působí v Oxfordu, a pozval jej do Edinburghu. To bylo krátce po listopadové revoluci. Uspěl, vyřešil jeden z dílčích a dlouho otevřených problémů variačního počtu, získal cenu Evropské matematické společnosti – to mu bylo třiatřicet – a pak už směřovala jeho další pouť do americké Minnesoty, kde mu bylo nabídnuto profesorské místo.

Vladimír Šverák pochází z Orlických hor. „Má takový pevný hlas. Umím si ho představit, jak velí na statku,“ podotýká profesor Málek, což ovšem Šveráka rozesměje: „Neumím si představit, že bych kontroloval lidi, ať už na statku nebo jinde, zda už mají hotovou práci.“

A ještě jeden zajímavý detail: Přednášky si často psal v ruce a pak si je naskenoval. To už teď nedělá, ale jen proto, že nemusí - počítače mají natolik chytré displeje, že na ně lze psát i rukou.

Návrat do Čech zatím nechystá, děti se právě vrhly v Americe do škol. Věda je ale podle něj všude stejná a je do určité míry jedno, kde ji děláte. „Když se potkám třeba s Japoncem, který přemýšlí o stejných problémech, mám s ním okamžité spojení. Práce matematiků je všude dost podobná. Kdybych se vrátil domů, možná to ani nepoznám.“

Anketa

Pokud byste měl svým studentům předat jedno krédo, které by to bylo?
Pracujte na něčem, co vás opravdu zajímá, protože jen tak to můžete dělat se zaujetím. A učte se od lidí, kteří patří ke špičce.

Dokážete odhadnout, kde bude váš obor za 50 let?
Nedokážu. Ale myslím, že Navierova-Stokesova rovnice bude vyřešená. Je také otázka, zda matematika bude stejná, zda se bude stejně učit a zda naše schopnosti nebudou v mnohém nahrazeny počítači. 

Věříte v něco, co nelze vědecky dokázat?
Vědecky je toho dokázáno poměrně málo. Takže věřím ve spoustu věcí. 

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Pizza v místní pizzerii, která chutná stejně jako v Itálii. 

Jaký je váš nejoblíbenější nápoj?
Staropramen, který je i tady v Minneapolis k sehnání.

Jak vypadá váš ideálně strávený večer?  
Příjemná večeře s rodinou.

Autorkou textů je Martina Riebauerová.