Tomáš Mikolov

Laureát Ceny Neuron za významný vědecký objev za rok 2018

Převrat v oboru zpracování přirozeného jazyka počítačem způsobil Tomáš Mikolov ještě jako student na VUT: jeho modely jazyka založené na rekurentních neuronových sítích dokáží popsat strukturu jazyka mnohem přesněji než jakékoliv předchozí přístupy. Během práce pro Google pak vytvořil tzv. word2vec model, který dokáže převést slova do vektorového prostředí. Důsledkem je dramatické zlepšení rozpoznávání řeči nebo automatických překladů. Je jedním z vědců, kteří stojí za skokovým zdokonalením Google překladače. Jeho vizí je, že v budoucnu budou lidem pomáhat výkonní asistenti - umělá inteligence, k jejichž rozvoji svými objevy zásadně přispívá. A i když teď pracuje v New Yorku pro Marka Zuckerberga, nevylučuje, že se se svým výzkumem vrátí zpět do ČR. Jak říká, nacestoval se už dost a dobrá věda se dá dělat i u nás.

Génius z Facebooku


V prosinci roku 2013 dorazil Tomáši Mikolovovi do schránky e-mail s žádostí o setkání. Odesílatelem mailu byl Mark Zuckerberg, šéf Facebooku. E-mail, o kterém se mnohým může jenom zdát, nechal adresáta celkem klidným. A dokonce odepsal, že zrovna nemá čas. „Zas tak moc překvapený jsem nebyl, Mark psal už dříve některým mým kolegům a pár jich dokázal přetáhnout,“ vzpomíná mladý šestatřicetiletý Čech, který v té době pracoval u společnosti Google v týmu Google Brain. Ten se zabýval vývojem umělé inteligence, a konkrétně Tomáš zde pracoval na komunikaci s počítačem lidskou řečí. Mimochodem, pokud jste před časem zaznamenali, že výrazně, ba skokově vzrostla kvalita překladače Google, tak to je taky zčásti jeho zásluha. A to díky jazykovým modelům založeným na tzv. rekurentních neuronových sítích, které vytvořil během svého doktorského studia.  Šéfovi Facebooku tehdy vysvětlil, že zrovna odjíždí na konferenci NIPS, tudíž setkání přichází v úvahu až po návratu. Nakonec se Mark Zuckerberg rozhodl jet na konferenci taky. „Skončili jsme dokonce ve stejném diskusním panelu a oba odpovídali na otázky publika, i když všechny samozřejmě zajímaly daleko víc odpovědi od něj,“ směje se Tomáš Mikolov.


Nabídku přijal. Dnes je členem týmu Facebook AI Research v Sillicon Valley a pokračuje v tom, co začal už před mnoha roky. Vlastně už v neuvěřitelných osmi letech, protože počítačovým géniem se člověk zjevně nestává, ale rodí. „Tehdy poprvé jsme u strýce a tety v Polsku viděl počítač. Původně jsem si myslel, že je to jen taková velká kalkulačka, která umí sčítat třeba třiceticiferná čísla. Když jsem pak viděl ty hry a programy, zaujalo mě, že na základě nějakého mého vstupu, tedy zmáčknutí klávesnice, může počítač reagovat neomezeně dlouho. Došlo mi, že má mnohem větší potenciál než být jen hračkou.“  


Když pak Tomáš dostal svůj první velký počítač a k tomu knížku, jak se s ním dorozumět, bylo z toho přátelství na život a na smrt. Protože počítač je v Tomášových představách tím, s kým bude možné jednou komunikovat nikoli jen jako se strojem vybaveným dokonalou databází, ale jako s člověkem.  „Mým prvním programem byla kalkulačka, kterou jsem sestavil nejdřív podle učebnice, ale pak jsem ji sám rozvíjel. Bavilo mě, jak jednoduše jsem mohl vytvářet stále složitější programy.”


Jeho schopnostem dlouho nikdo nevěřil. Byly opravdu mimořádné. Ať už vymyslel v deseti letech metodu, jak bez znalosti vzorečku vypočítat obsah kruhu (jak později zjistil, vlastně jen znovu a sám objevil metodu Monte Carlo, použitou například při vývoji atomové bomby), nebo později, už po vysoké škole, vymyslel program na skokové zlepšení přepisu lidské řeči. „Zpočátku mé výsledky dosažené s rekurentními neuronovými sítěmi nikdo nebral vážně, protože zlepšení bylo tak výrazné. Studenti dokonce dostávali za úkol mé výsledky ověřovat,“ vzpomíná.


Když na vysoké škole získal konečně pořádný přístup na internet, začal zkoumat, jak je na tom umělá inteligence. Tedy skutečná simulace lidského myšlení, jako by byl v počítači zavřený člověk. A jak říká, to, co viděl, ho moc neohromilo. Vizí (nejen) Tomáše Mikolova je, že tu jednou budou inteligentní osobní asistenti, kteří nám budou pomáhat tak, jako ti opravdoví, lidští. Všechny dnešní digitální asistentky jako Siri, Cortana či Alexa, do nichž výrobci telefonů investují, protože pak snáze prodávají své produkty, však k tomu mají velmi daleko. Podle Tomáše Mikolova ve skutečnosti nejsou inteligentní. Je to jen papouščí inteligence, jeden velký program, kdy má počítač k dispozici velkou databázi, ze které si vybírá předem připravené odpovědi. Vypadá to dokonale, ale není to v tom žádné pochopení jazyka. Vlastně jsou to všechno jen nápady, které tu byly už před mnoha lety, kdy počítač poprvé porazil šachového velmistra. Konstatování Tomáše Mikolova je kruté: „Za předchozích dvacet let jsme k opravdové umělé inteligenci nijak zásadně nepokročili, jakkoli určitě došlo k výraznému rozvoji strojového učení.“


Co je tedy ta „součástka“, která vývoj zvrátí? V očích Tomáše je to takzvané inkrementální učení. Tedy moment, kdy počítač dokáže pomocí jednoho problému, který zvládl vyřešit, později vyřešit také ten složitější. Zkrátka kdy se počítač sám dokáže učit. „Když dnes počítači ukazujete složitější a složitější úkoly, tak postupně selhává. Pro něj je lepší začít od nuly. Stále řeší problémy jinak než my. Co my jako lidi vidíme jako podobné, on nevidí. Až tohle dokážeme, budeme umělé inteligenci mnohem blíž,“ věří.


Z jejích produktů rozhodně nemá strach. Ať už budou vypadat jakkoli, budou těmi, kdo nepotřebují jíst, spát, nebudou unavení a budou moci stále jen naplno myslet. Třeba jak vyvinout nové léky, jak snížit spotřebu elektrické energie, jak zabránit ekologickým katastrofám.  Nenahradí umělá inteligence člověka? „Proč by měla? Bude mu pomáhat,“ oponuje Mikolov. „Jistě, se sílou technologie roste i riziko, a v minulém století se lidstvo málem vyhladilo atomovými zbraněmi. Na druhou stranu, umělá inteligence umožní lidem být chytřejší a udělat krok dál od opic k lidskému druhu, který se nebude snažit vzájemně se vybít. Možná jsem naivní optimista, ale já v to věřím.“


Není vůbec jisté, že Tomáš Mikolov k některému z objevů na této cestě dospěje ve Facebooku. Pracoval v Microsoftu, v Googlu – a nyní zcela vážně přemýšlí o návratu domů, do Česka. „Nacestoval jsem se dost a možná bych se už rád usadil. Česká města jsou navíc mnohem zajímavější než ta americká,“ říká. Silicon Valley je podle něj jen velká vesnice s dálnicemi, není tu žádné centrum, lidé nechodí po ulicích, protože na nich nic není. „V New Yorku je to mnohem lepší, je to přece jen trochu evropštější město, a to byl také jeden z důvodů, proč jsem vzal místo ve Facebooku, který tam měl pobočku. Ale v létě je tam strašné vedro a v zimě velká zima. Praha je pro mě atraktivnější, zajímavější, prostě hezčí a mně samozřejmě bližší.“


Představ, kde by chtěl pracovat, má Tomáš Mikolov několik, jednou z možností je i propojení práce pro Facebook s nějakou univerzitní půdou, například na ČVUT. Nebo něco zkusí úplně sám. „Žijeme jen jednou, nápadů mám několik, tak uvidíme. Chci maximalizovat potenciál něco nového vytvořit, ale musím najít to, kde se mi bude pracovat nejlépe,“ říká. Jisté je, že toto rozhodnutí bude muset udělat sám. Žádná umělá inteligence mu v tom – zatím – neporadí a nepomůže.

 

Autorka textu: Martina Riebauerová