prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., Dr. h. c.

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2013

Český fyzikální chemik, bývalý předseda Akademie věd ČR.

V Evropě uděláme dojem jen vědou a kulturou

Profesora Rudolfa Zahradníka znají špičkoví vědci po celém světě. Stál totiž u zrodu kvantové chemie, která popisuje chování elektronů v atomech a v molekulách. Letos mu bude 87 let a stále pracuje v akademickém ústavu, kam nastoupil v roce 1961. Nadační fond Neuron mu v roce 2013 udělil Cenu Neuron za přínos světové vědě.

Čím vás zaujala chemie?
Byl jsem ve skautském oddílu Jaroslava Foglara – Jestřába a na jedné schůzce jsme zkoušeli recept na tajný inkoust. Můj zájem postupně přerůstal ve snahu dělat stále složitější a složitější experimenty. Pamatuji si, že mě zaujala kniha „Chemické pokusy, které se podaří“. Navíc za války existovalo v Praze několik moc pěkných obchodů s chemickým sklem. A chemikálie byly velmi levné, ve srovnání s dnešními cenami napůl zadarmo. Vybavil jsem si tedy laboratoř a chemie mě opravdu chytla.

Kolikrát jste doma způsobil výbuch?
Jednou jedinkrát. Smíchal jsem chlorečnan draselný s červeným fosforem, což může udělat jenom chemik idiot. Od výbuchu chytla záclona, plameny mi spálily ruku. Doktor pak mamince tiše sděloval obavy, že ruku už nikdy nenarovnám. Naštěstí neměl pravdu.

Rodiče vás v pokusech podporovali?
Ano, byli strašně laskaví. Co jsem si přál, to jsem mohl. Zatímco většina rodičů by nejspíše řekla: „Synku, další výbuch už nechceme!“, moji rodiče udělali pravý opak, dali mi k dispozici pokojíček vedle kuchyně a u truhláře objednali velkou otevřenou skříň na chemikálie.

V roce 1943 vám bylo patnáct let, neměl jste jako začínající chemik chuť vyvolat nějakou explozi nacistům navzdory?
Ne, na to jsem nemyslel. Ale ve skautském oddílu jsme si byli zcela jisti, že nacisté skončí naprostým krachem, a proto jsme chystali účast v nějakém povstání. Například jsme v Šárce trénovali hod granátem. Obstarali jsme si oblé kameny o podobné váze a zkoušeli trefovat cíl.

Za co jste dostal skautský bronzový kříž?
Byli jsme organizovaná skupina, neměli jsme zbraně, ale byli jsme organizačně nachystaní pomoci při Pražském povstání. Šestého května nám na chvíli dali pušky, ty nám pak rozumně vzali a dali je starším. Tahali jsme potom raněné na ošetřovnu a zastřelené odnášeli do kostela na Strossmayerově náměstí. Takových drobných činností jsme dělali celou řadu. Vedoucí oddílu je pak vyhodnotili a navrhli nás na udělení bronzového kříže.

Po škole jste nastoupil do Ústavu hygieny práce a chorob z povolání. Jak jste se dostal ke kvantové chemii?
Byl jsem velmi pracovitý a horlivý zaměstnanec. Jednou mi náš znamenitý ředitel, který vybudoval ústav evropské úrovně, řekl, že postačí, když svoje schopnosti využiji na padesát procent a zbývající čas uplatním také jinde. Nastoupil jsem tedy na půl úvazku do Ústavu fyzikální chemie, který byl centrem snahy o zavedení řádné teorie do kvantové chemie.

Vaše česká cesta ke kvantové chemii byla založena na spolupráci chemika a fyzika. V čem vidíte výhody tohoto spojení?
Používáte teoretické prostředky teoretické fyziky, ale aplikujete je na chemické molekuly. Když výpočty dělá ryzí fyzik, není chemická stránka příliš vyspělá, protože není chemikem. Když to dělá ryzí chemik, není zase tak vyspělá fyzikální teorie. Je tedy báječné, když se oba setkají v jedné laboratoři. Fyzik předvádí jisté matematické postupy nutné k pokusu, potom vstane chemik a mluví o nových neotřelých partiích chemie, a pak se do toho dají společně. Díky této spolupráci náš ústav pronikl velice rychle do povědomí civilizovaného světa.

Jak jste z komunistického Československa pronikli přes železnou oponu do světa?
Dost těžce, ale myslím, že mnozí lidé měli víc obav, než bylo bezpodmínečně nutné. Nikdy nezapomenu, jak brněnští kolegové žasli, že si můžeme do zahraničí psát o separáty vědeckých prací. My jsme ale na žádný souhlas nečekali a prostě jsme si o ně napsali. Kolegové ze světa nám je posílali a samozřejmě se nás ptali, čím se právě zabýváme. Postupně jsme si vytvořili hodně kontaktů. Pak vyšly naše první práce v odborném tisku. Začali nás zvát do ciziny, ale nikam jsme jezdit nemohli. Svoboda pohybu žádná, takže jsme museli pozvání pod různými vymyšlenými důvody odmítat. Ale mohli jsme zvát zahraniční kolegy k nám. Dostali jsme pro ně peníze na ubytování, i na honorář za přednášku, nebyl sice na světové úrovni, ale aspoň něco... Postupně jsme si vynucovali způsoby obvyklé v civilizovaných zemích.

Na kvantovou chemii bylo v 60. letech potřeba výkonné počítače, kde jste je vzali?
Vybírali jsme fyzikálně a chemicky smysluplná témata a používali jsme metodu, která nebyla ještě rozšířená. Díky tomu nám stačily méně výkonné počítače, než jaké tehdy měli k dispozici ve světě.

Měli jste prý počítač IBM?
Byl to starý počítač, který IBM nestačila odvézt z Československa před vypuknutím 2. světové války. Ale to nebylo zdaleka všechno...Vždy jsem si dělal legraci, že by moji studenti, diplomanti a doktorandi měli dostávat příspěvek na prošoupané podrážky bot, protože jsme měli počítače na mnoha místech po republice. Propojit do sítě se nedaly, to bylo možné až za pár desítek let. Kolegové tedy trávili hodiny přípravou výpočtů, pak zajeli třeba do Kladna, Plzně, Pardubic nebo jinam po republice, a když svitla naděje, že získají výsledky do druhého dne, tak tam přespali. Jindy trvaly výpočty několik dní a muselo se pro ně jet znovu.

Co si myslíte o financování vědy v Česku?
U nás existuje divný stav, který nemá ve světě obdoby. Ve všech vyspělých státech spolupracuje průmysl velice intenzivně s univerzitami a výzkumnými institucemi typu naší akademie věd. Když průmysl něco potřebuje, velice kavalírsky zaplatí studie, metody nebo objasnění nějakého problému. Takový přístup je u nás vzácný, zájem průmyslu o vědecký výzkum je velice malý.

Čím si to vysvětlujete?
Lidé, kteří zastupují průmysl, velmi usilují o to, aby dostali ze státního rozpočtu peníze na výzkum svého soukromého podniku. Soukromníci by si přece měli svůj výzkum platit sami.

Základní výzkum průmyslníky nezajímá, protože v krátké době nepřináší výsledky. Nebylo by tedy vhodné základní výzkum více propagovat?
O to se pokoušíme, ale nejsledovanější media mají k vědě rezervovaný vztah. Velká bída je v tom, že všechny vlády a strany mají plná ústa o podpoře školství a vědy. A první, co po volbách udělají, sníží rozpočet na školství a výzkum. Nechceme-li se stát pouze doslova montážní zemí, musíme tento přístup změnit.

Chybí tady vizionářské typy?
První republika byla průmyslově na evropské úrovni. Baťu už nemáme, Škodovku už symbolicky řečeno taky nemáme. A naděje na vznik tak velkých a úspěšných firem je nyní pranepatrná. Konkurence a síla sousedních zemí je obrovská. Dojem na evropské úrovni můžeme udělat jenom kulturní politikou, to je vědou a uměním. Jinak se do Evropy nedostaneme.

Je u nás dost bohatých lidí?
Miliardářů je hodně.

Proč tedy tak málo movitých osob podporuje vědu?
Intelektuálně silných kavalírů není mnoho, ale bohatých lidí ano. U velice bohatých osob bývá potíž v tom, že někteří ještě na ty miliardy neuzráli a mají charakter válečných zbohatlíků.

Proč je v cizině dobrým zvykem, že bohatí dávají na výzkum hodně peněz?
Lidi, kteří hodně vydělali, považují za věc prestiže a cti podpořit vědu, umění a školství. Nechají postavit třeba laboratoř nebo přednáškový sál.

Byl jste předsedou Učené společnosti, proč se tato elita národa tak málo vyjadřuje například k homeopatikům, nebo když se Německo rozhodlo zavřít jaderné elektrárny?
V tom s vámi bez výhrady souhlasím, jak Akademie, tak Učená společnost se měly srozumitelně, klidně, důstojně a velmi přesvědčivě vyjádřit, aby tomu veřejnost i politici rozuměli. Jenže nejsledovanější média mají k vědě rezervovaný vztah. Jako předseda Akademie věd v letech 1993 až 20012 jsem sice nenarážel na žádný odpor, politici byli vlídní, zdvořilí, vyslechli mě. Ale tím jejich zájem končil.

V roce 1993 jste jako předseda Akademie věd nechal zrušit polovinu ústavů. Podle čeho jste je vybíral?
Bylo to kruté, v životě bych to už nechtěl znovu dělat. A jak jsme vybírali ústavy, které se potom zrušily? Nechali jsme si od autorit z vysokých škol a od zahraničních vědců, kteří nebyli angažovaní přímo v Akademii, vypracovat posudky o úrovni jednotlivých ústavů. Měl jsem dostatečně bohaté kontakty, abych mohl zavolat špičkovému specialistovi do ciziny a říct: “Johne, budeš velmi laskav, když ověříš, jestli je tento ústav životaschopný“. Od té doby Akademie pravidelně hodnotí výsledky badatelské práce ve spolupráci se zahraničními odborníky.

Máte recept, jak se orientovat v záplavě informací, které se na nás valí ze všech stran?
Je šílené, co se událo ve vědě za dobu života badatelů v mém věku. Rozmach je obrovský a v technických i přírodovědných disciplínách je to dech beroucí. Kdyby někdo tvrdil, že ví, jak záplavu informací zvládnout, tak si buď dělá legraci, nebo je nepříliš rozumný. Ze záplavy informací nás taky často bolí hlava.

Nemůžou být vodítkem články v prestižních časopisech Science a Nature?
Jeden z nositelů Nobelovy ceny se obořil do slávy okolo těchto dvou titulů. Osobně znám tucty lidí, kteří patří k absolutní špičce a v Science a v Nature nepublikovali. Ano, jsou to výborné časopisy, ale kromě nich existují ještě dva až tři tucty dalších periodik s ohromnou úrovní.

V Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského působíte od roku 1961. Personalisté by dnes takovou věrnost příliš neocenili. Jaké to přináší výhody pracovat tak dlouho na jednom místě?
Naše výzkumné téma nebylo tak rozšířené, abych na něm mohl pracovat v jiném ústavu. Také zde vždy bylo a stále je velice kultivované a pracovité prostředí. Je přece fajn, když v období kratších dnů jdete v 18 hodin domů a v ústavu ještě svítí většina oken, a je špatné, když z 50 oken svítí třeba jen tři. Pracovitost souvisela s formátem ředitele profesora Brdičky, navíc Ústav fyzikální chemie udával tón pro teoreticky orientované lidi v celé zemi. Máme kontakty s mnoha partnery, kteří reprezentují velice zdatné laboratoře po celém světě. Z takového prostředí by nebylo rozumné utéct.

Text: Josef Matyáš

Napsali o něm: