Prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc.

Laureát Ceny Neuron za významný vědecký objev za rok 2018

Petr Pyšek je druhý nejcitovanější vědec u nás a jedna z nejvýznamnějších světových osobností invazní ekologie. Jak totiž říká, nestěhují se jen lidé, ale také zvířata a rostliny. Migrace rostlin a živočichů mohou mít jak pozitivní, tak negativní dopady na životní prostředí, ekonomiku, zdraví. Ostatně propojování ekologie s dalšími obory je jeho specialita. Další unikátnost práce profesora Pyška spočívá v tom, že založil databázi českých invazních rostlin, posléze s kolegy databázi světovou. Na tomto základě pak různé země světa mohou vytvářet seznamy rostlin, které se nesmějí do země dovážet. Když nepublikuje pro nejprestižnější vědecké časopisy, překládá do češtiny knihy o legendách rockové muziky nebo jezdí na oblíbené fotbalové zápasy.

V šest ráno na zámku

Vstává každý den v pět a už se těší, až úderem šesté zapne počítač v tiché pracovně. Aby také ne, ta jeho se všem „kancelářským myším“ musí nutně jevit jako z říše snů. Vystoupáte po točitých schodech, kam až nejvýše to jde, a za okny se vám otevře barevné panorama Průhonického parku. Botanický ústav Akademie věd ČR, kde Petr Pyšek vede Oddělení ekologie invazí, sídlí ve zdejším zámku. „To místo je návykové,“ připouští, ačkoli i v přítomnosti největší krásy světa člověk časem oslepne. „Když mi tuhle volala známá, zda v parku kvetou rododendrony, musel jsem vstát od stolu a jít se podívat.“

Za dvacet let práce v ústavu se z Petra Pyška stal jeden z nejznámějších botaniků. Invaze, jimž se věnuje, jsou fenoménem globalizovaného světa. Nestěhují se totiž jen lidé, ale také zvířata a rostliny. Tento jev může mít jak pozitivní, tak negativní dopady. Na životní prostředí, na ekonomiku, na zdraví. „Každý organismus, ať už rostlina nebo zvíře, se někde vyvinul a tam je jeho původní místo,“ vysvětluje profesor. „Pak přišel člověk a začal druhy převážet z jedné části světa na druhý. Řada jich na novém místě zdomácněla, ale některým se dařilo natolik, že se začaly šířit a utlačovat ty původní. Ztrácí se tím identita a jedinečnost různých oblastí, svět se homogenizuje. Má to i ekonomické či zdravotní dopady: když stovky hektarů zarostou borovicemi nebo tamaryšky, změní to složení půdy. Ambrozie zase způsobuje pylové alergie. A když se to celé spočte, jsou to miliardy dolarů a eur.“

Sám ale nevidí v takových rostlinách pouhé agresory. „Dělají jen to, co musejí. A já je mám svým způsobem rád,“ říká muž s duší ochranáře, podle něhož je třeba přírodu chránit a ne za každou cenu znásilňovat ve prospěch člověka. Jak říká, invaze organismů je hotová věc, která se stala, a tak ji lze jen zkoumat a mírnit její dopady.

Unikátnost práce profesora Pyška spočívá v tom, že založil databázi českých invazních rostlin, posléze pak s kolegy databázi světovou, která dnes čítá na třináct tisíc druhů. Tyto obrovské soubory dat umožnily testování mnoha teorií a hypotéz, na jejichž základě různé země vytvářejí takzvané blacklisty (tedy seznamy rostlin, které se dovážet nesmějí) a jiné zase naopak whitelisty (těch, které se dovážet smějí). Ve svých šedesáti letech Petr Pyšek sbírá ceny, publikuje v nejprestižnějších časopisech a je druhým nejcitovanějším vědcem působícím v České republice. Jak toho dosáhl? „Umí si velmi dobře zorganizovat materiál, tedy velké datové soubory. Byl ve správnou dobu na správném místě: předtím počítače neexistovaly, alespoň ne pro tento typ výzkumu, a o pár let později by už pravděpodobně přišel pozdě, protože šance by využil někdo jiný,“ říká o něm František Krahulec, jeho někdejší učitel a šéf.

K rostlinám jej přivedl táta, Antonín Pyšek, sám botanik. „Mě to v pubertě táhlo spíše k jiným věcem, zajímala mě akvaristika a zoologie. Táta mi botaniku tak nějak pořád podsouval, myslím, že by ho mrzelo, kdyby své znalosti někomu nepředal, až jsem se zkusil pár kytek naučit. Možná jsem si říkal, že mi s tím pak dá pokoj, ale ono mě to chytlo,“ vylíčil časopisu Živa. Ve čtrnácti si začal dělat herbář, už v sedmnácti se stal členem České botanické společnosti. Mimochodem, s herbářem přestal až na konci 80. let. „Tehdy jsme ještě vozili balíky rostlin z výprav na Kavkaz či Pamíro-Alaj. Tak nějak pololegálně – přistálo se na letišti, najal se náklaďák a uteklo se na měsíc do hor. Zoologové měli krosny čím dál lehčí, jak ujídali zásoby, nám botanikům naopak těžkly nasbíraným materiálem.“

Právě z Kavkazu pochází bolševník, jehož invazivnost začal Petr Pyšek zkoumat jako první, a právě tato rostlina svým způsobem předznamenala jeho hvězdnou kariéru. Jak už to bývá, za vším stála náhoda a cesta oklikou. Po ukončení studia botaniky v roce 1982 nezamířil Petr Pyšek do instituce s akademickým zaměřením jako většina jeho kolegů, ale do podniku Stavební geologie za svým otcem. Ten tu pracoval od chvíle, co jej během normalizace vyhodili z plzeňské pedagogické fakulty, a zkoumal znečištění podzemních vod. Coby botanik dokázal z reakce místních rostlin vyčíst, kudy znečištění, nejčastěji ropa, uniká. „Sedm let jsme takhle spolu jezdili po Čechách a začali mimo jiné mapovat výskyt bolševníku. Tuhle kytku nepřehlédnete,“ vzpomíná. Ze zápisků vznikl první článek o dynamice šíření této rostliny, a když Petr Pyšek po revoluci uspěl v konkurzu a odjel na stáž do Oxfordu a vzápětí do Cambridge, učarovaly mu tamní knihovny a už u tématu zůstal. Jak podotýká František Krahulec, u otce v podniku si osvojil i řadu dalších důležitých vlastností, například přesnost v dodržování termínů a dohod a také to, že o příkazech nadřízených se nediskutuje.

Zato v mládí měl s tehdejšími autoritami značný problém. Kvůli nekonvenčnímu vzhledu a chování neměl vždy na růžích ustláno. „Býval jsem dost divoký,“ přiznává Petr Pyšek, i když pověst podle něj často předbíhá realitu. „Dlouhé vlasy, náušnice, nekonečné debaty u piva, vytahané svetry, chození po městě naboso, v ruce neustále cigaretu, kouřil jsem jich čtyřicet denně. Celé to byl trochu zoufalý protest, my byli teenageři v polovině 70. let, což byla pro tenhle věk fakt hnusná doba. Hlavně jsme chtěli, aby bylo na první pohled vidět, že nejsme žádní svazáci.“ V jeho posudku stálo, že strhává třídu protisocialistickým směrem. Na fakultě jej automaticky zapsali do SSM a pak jej zase demonstrativně vyloučili.

Dnes Pyšek přímého šéfa nemá a může si dělat, jak sám říká, „co chce“. Od brzkého rána do večera sedí v pracovně na zámku, ale stíhá jezdit i na oblíbené fotbalové zápasy anebo překládat do češtiny knihy o legendách rockové muziky, které ještě jako kluk propadl. Překlady knih o Led Zeppelin, Neilu Youngovi, Ianu Gillanovi a Sydu Barrettovi jsou z jeho pera. A taky dvakrát ročně jezdí do Krugerova parku v jižní Africe, kde zkoumá vliv slonů na vegetaci. Je to pro něj způsob, jak si odpočinout od počítačové vědy a vrátit se do terénu, k té – jak řekl v článku pro Živu – nejopravdovější ekologii, jakou si lze představit. „Nevěřili byste, jak neobyčejně očistné může být počítat sloní exkrementy.“ Do Afriky jezdí s dcerou, která je zooložka. A biologie zůstala v celé rodině. Žena je zahradní architektka a druhá dcera uplatňuje tento obor ve studiu fyzioterapie. Otázka, kterou kytku má vyloženě rád, případně nerad, nakonec Petra Pyška zaskočí. „Mám je tak nějak rád všechny. I ten bolševník, který většině lidí smrdí. Mně ne. Nepotřebuju barvy, jsem konzervativní a svým ženám kupuji růže. Vzácná tráva pro mě vždycky byla stejné potěšení jako vzácná orchidej.“

Autorka textu: Martina Riebauerová

Napsali o něm: 

Zkoumá invazní rostliny. Získal za to prestižní cenu pro vědce (Hospodářské noviny, 4.12.2018)
Cenu Neuron dostal biolog a další (ihned.cz - 3.12.2018)
Kytky, sloni, rokenrol - Petr Pyšek (Reportér, str. 104 - 10.12.2018)