doc. Mgr. Marek Eliáš, Ph.D.

Laureát Ceny Neuron pro mladé vědce za rok 2017

Hrdý Slezan, který miluje folklór a má fobii z žab

Připomněl mi strýce Pepina z Postřižin. Hlas má hlučný jako zvon, v řeči je k nezastavení a často a nakažlivě se směje. Sám sebe charakterizuje takto: „Jsem ambiciózní. Baví mě práce. A taky jsem přímý a řeknu věci, které by možná někteří neřekli. A určitě ne všichni to mají rádi.“

Marek Eliáš, jedna z nejvýraznějších osobností současné biologie, je rodilý Ostravák a slezská krev se v něm přímo vaří. Ať už mluví o své práci, v níž zkoumá vývoj nejstarších organismů na Zemi, nebo o folklóru, protože jeho životním snem je založit rodinnou cimbálovku (až bude jednou čas). Zdánlivě odlišné záliby mají jedno společné: návrat ke kořenům.

Hlavním objektem Eliášova vědeckého bádání, a to jak teoretického, tak experimentálního, jsou takzvaní protisté, dříve ne zcela přesně nazývaní prvoky. Jednobuněčné eukaryotické mikroorganismy, které kdysi kolonizovaly naši planetu a jsou podstatné pro rozluštění samé podstaty života na Zemi, přičemž ono „kdysi“ znamená jednu až dvě miliardy let. „Je to základ veškeré rozmanitosti života, nepřeberná změť, z níž se jich pár posléze úspěšně transformovalo v živočichy a rostliny. Fascinují mě všichni ti prvoci, řasy, s bičíkem či bez, kuličky a oválky, různorodé a málo probádané,“ vypočítává Marek Eliáš.

Na fakultě dlouho nevěděl, který směrem se vydat, až se tehdy objevil nový proud – analýza genomových dat rostlin – a bylo rozhodnuto. „Každý nový genom byla tehdy událost, no a do této etapy jsem vstoupil. Sednul jsem si k počítači a učil se dívat a vidět, což ostatně dělám dodnes. Nechám vygenerovat DNA z buněk a zkoumám, jak je uspořádaný genom. Srovnávám, hledám v tom systém a snažím se porozumět, co která sekvence znamená,“ popisuje svoji práci. „Objevili jsme teď s mým týmem úplnou náhodou tři nové genetické kódy plus to, jak probíhá jejich evoluce. Na tom není ale nic geniálního, jen všímavost a zkušenost. Hledím do toho od roku 2000, a tak vidím věci, co jiní ne. Takhle jsme objevili taky novou bakterii, která infikuje určitou skupinu řas tím, že do ní zkopíruje část své DNA.“ Jeho práce, ostře sledovaná a ceněná i v zahraničí, může být perspektivní například pro vývoj nových léků a biotechnologií.

Stejný postup jako ve vědě uplatňuje Marek Eliáš i ve své druhé vášni, kterou je národopis a lidové písně. I v nich totiž hledá a nachází opakující se struktury. „Strašně mě baví se v tom hrabat. O Vánocích vypnu a ponořím se do svých zpěvníků, dělám srovnávací analýzy písní a jejich proměn. Mám celé sbírky opsaných textů a not, ale je to pouze miniaturní zlomek, jen považte, na etnologickém ústavu v Brně jsou desítky tisíc ručně napsaných záznamů.“

Kdysi sám hrál v cimbálovce, což by si rád zopakoval. „Nejradši bych vedl rodinnou muziku. Zatím na to není čas a děcka jsou malá. Mám tři, k tomu dva bratry a ti také mají děti, tak se utěšuju, že až budou větší, tak si ten čas najdu a oni snad budou taky chtít.“ Sám hraje na housle a před pár lety si nechal postavit gajdy čili dudy. Ty má rád, dá se u nich hlasitě zpívat, zatímco hluboký tón, který vydávají, je příjemně meditativní. „To je můj současný antistresový program.“

Za kariéru biologa vděčí především spolužákovi Petru Kouteckému, kterého potkal na osmiletém gymnáziu. S ním začal dělat úspěšně olympiády, následoval ho a právě díky němu se začal biologii věnovat naprosto systematicky – zatímco jiní spolužáci utráceli kapesné za pivo, on kupoval knížky a za výlohami starožitnictví vyhlížel staré mikroskopy.

Jen žáby nikdy nepitval, ačkoli by to zrovna u přírodovědce člověk očekával. „Žáby ne, z nich mám fobii,“ přiznává. Ten strach souvisí s dětským zážitkem, kdy s partou bratranců a sestřenic našli na louce ropuchu. „Byly mi asi čtyři roky, oni tu žábu přikryli zavařovačkou a hodili na ni kládu. Od té doby jsem už na to místo nešel, bál jsem se, že tam ropucha bude ležet zraněná. Měl jsem z toho noční můru. Pitvat žáby je tedy pro mě věc naprosto nepředstavitelná.“

Jeho studentské zrání se prolnulo i s proměnou společnosti po listopadu 1989. „Doteď si pamatuju, jak se mi svět začal otvírat. Vnímal jsem to nadšení lidí, dodnes si v sobě nesu odkaz raných 90. let a jsme alergický na jakékoli projevy totalitního myšlení.“ Revoluci v menším měřítku si zopakoval na Ostravské univerzitě, když poukázal na plagiátorství jednoho z profesorů kandidujícího na rektora. I v tomto případě použil svoji osvědčenou pracovní metodu: zavřel se s počítačem, ponořil se do dat, zkoumal a porovnával. Spolu s několika dalšími kolegy sepsali podnět etické komisi, čelili trestnímu oznámení pro pomluvu, ale nakonec vyhráli.

„Marek Eliáš sehrál důležitou roli v tom, že má Ostravská univerzita takového rektora, jakého má. Pro mne je garantem, že na akademické půdě nedochází k nepravostem, což se ve svobodné společnosti stává. Toho si cením stejně jako jeho vědeckých schopností,“ říká garant Nadačního fondu Neuron pro obor biologie profesor Libor Grubhoffer z Jihočeské univerzity a vyzdvihuje ještě jednu Eliášovou vlastnost, která sehrála roli v jeho ocenění – odvahu. „Tu prokázal už tím, že navzdory úspěšné započaté kariéře v Praze neváhal a vrátil se domů, což musel být dost zásadní krok pro člověka, který má ambice a slušně zajištěnou pozici. Ale nebál se toho a asi i díky tomu, že je to naprosto bezprostřední člověk, který srší energií a dokáže nadchnout a strhnout ostatní, vybudoval v Ostravě tým mezinárodního věhlasu.“

Hrdý Slezan, který miluje folklór, se ale vlastně nemohl nevrátit. „Pro mě to byla samozřejmost. Jsem spjatý s regionem, neuměl jsem si představit, že bych založil rodinu jinde – a já chtěl vždycky velkou rodinu. I tchýni jsem si nastěhoval do baráku a nemohu si to vynachválit, bez ní bych tuhle práci dělat nemohl,“ líčí Marek Eliáš. „Ale současně byl návrat domů výzva. Je nás málo, nemohu dost dobře na půl roku odjet, kdybych chtěl, protože za mě nikdo ty hodiny neodučí. Univerzita je chudá, ale dostal jsem peníze na to, abych něco nového vybudoval po svém, a tak se snažím. A rozhodně se nenudím.“

Co ho napadne, když se řekne:

Zvíře: pes
Věc: sklenice
Barva: modrá
Příroda: les
Hudba: Aj, zerzaj, zerzaj
Pohádková postava: trpaslík

Biologie a jeho děti:

„Všecky tři naše děti rády lítají po venku, a jak to jen jde, bereme je do přírody. Jestli z nich ale budou biologové, to nevím. Nejstarší, prvňák, má podle všeho výtvarný talent, takže z něj možná bude spíš umělec nebo třeba výrobce hudebních nástrojů (to bych podpořil). Prostřední, čtyřletá, se rozhodla být doktorkou, takže si k biologii možná aspoň přičichne. No
a z naší nejmladší bude teoretická fyzička, která konečně zformuluje kvantovou teorii gravitace – a šmytec.“

Text: Martina Riebauerová

Napsali o něm: