Mgr. Julie Chytilová, Ph.D.

Laureát Ceny Neuron pro mladé vědce za rok 2011

Zkoumá mikroekonomické příčiny chudoby v rozvojových zemích. Sleduje například vliv vzdělání na trpělivost a efekt prožitku válečného konfliktu na sociální chování.

PhDr. Julie Chytilová, Ph.D. získala v roce 2011 cenu Neuron pro vědce do 40 let. Ve svém výzkumu se věnuje studiu mikroekonomických příčin chudoby v rozvojových zemích. Při testování svých myšlenek neváhá a vyjíždí sbírat originální data do zemí jako je Uganda, Indie či Gruzie. Inspiruje se nejen čistě ekonomickými teoriemi, ale i koncepty z psychologie a sociologie. V následujícím rozhovoru Julie Chytilová vysvětluje, jak probíhá výzkum v terénu, a k jakým závěrům dospěla.

V jedné ze svých studii uvádíte, že děti z rodin s nízkou úrovní vzdělání jsou sobečtější a zlomyslnější. Pro jak velkou část populace to platí a lze vůbec tento výsledek zobecnit?
Tento výzkum probíhal v České republice a zúčastnilo se ho několik set dětí ve věku od čtyř do dvanácti let ze škol a mateřských školek v Praze a okolí hlavního města. Výsledky jsou tedy relevantní pro tuto věkovou kategorii. V naší studii jsme pro měření sociálních preferencí, tj. vztahu k ostatním lidem, použili metody experimentální ekonomie, nicméně výsledky jsou také v souladu s dotazníkovým šetřením World Values Survey organizovaném mimo jiné i v České republice. Lidi s nižším vzděláním zmiňovali mnohem méně nesobeckost jako jednu z vlastností, k nimž by měli rodiče děti vést.

Jak jste zajistili, aby několik set dětí představovalo reprezentativní vzorek populace?
Bylo by zajímavé studovat sociální preference u dětí širšího věkového rozsahu, ale právě kvůli reprezentativnosti vzorku jsme do výzkumu zařadili pouze děti z prvního stupně základních škol. Od 6. třídy přechází část dětí na víceletá gymnázia, takže vzorek dětí, které zůstanou na základní škole, by již nebyl reprezentativní.

Nějak si neumím představit, jak se u dětí měří sobeckost a zlomyslnost?
Pro měření různých typů preferencí používáme ekonomické experimenty. V tomto případě děti hrály o žetony, které mohly později vyměnit za hračky nebo sladkosti. Každé dítě vidělo na monitoru fotografii skupiny dětí. Někdy je znalo, jindy nikoliv, ale nikdy nevědělo, s jakým konkrétním dítětem hraje, aby nerozhodovaly sympatie nebo antipatie na první pohled. Děti hrály celkem čtyři hry, ve kterých si vybíraly ze dvou možností rozdělení žetonů pro sebe a pro někoho z fotografie. V jedné z her si dítě mohlo vybrat dva žetony pro sebe a nic pro partnera, nebo jeden žeton pro sebe a jeden pro partnera – mohlo se tedy rozhodnout si dva žetony ponechat nebo se o ně rozdělit. V jiné hře se rozhodovalo mezi variantou dva žetony pro sebe a tři pro partnera nebo jeden pro sebe a jeden pro partnera. První možnost přináší více odměn pro oba hráče, pokud ale dítěti vadí, že partner dostane více, může zvolit variantu po jedné odměně, ale musí jednu svou odměnu obětovat. Na základě rozhodnutí dětí ve všech čtyřech hrách jsme schopni děti rozdělit podle různých typů sociálních preferencí - zlomyslný, rovnostář, štědrý a sobecký. Štědré děti vždy vybírají možnost s více odměnami pro partnera, zlomyslné se mu naopak snaží uškodit, sobecké děti se rozhodují jen na základě svého vlastního prospěchu. Ve hře na dělení se polovina dětí ze vzdělaných rodin o svou odměnu rozdělila, zatímco mezi dětmi s méně vzdělanými rodiči to udělala jen třetina.

Jaký vliv na tyto výsledky měl věk dětí?
Dřívější studie naznačují, že člověk je od narození spíše sobecký, ale čím je starší, tím bývá prosociálnější. Například pomáhá ostatním, i když z toho nic nemá. Výsledky naší studie to potvrzují – starší děti jsou více štědré, méně sobecké a méně zlomyslné. Zajímavé je, že děti méně vzdělaných rodičů zaostávají přesně v těchto typech preferencí – jsou méně štědré, více sobecké a více zlomyslné.

Proč je výhodné, když je člověk štědrý, nesobecký?
Tento typ preferencí je důležitý pro spolupráci ve skupinách. Každý její člen může přispět nějakou aktivitou, což vygeneruje velký benefit pro všechny. Sobecký člověk sice získává více jako jedinec, ale skupina tratí. Kdyby byli všichni ve skupině sobečtí, jsou na tom všichni hůře, než ve skupině složené ze štědrých a nesobeckých osob.

Jaké praktické využití mohou mít vaše poznatky?
Data ukazují, že dětství je velmi citlivým obdobím, kdy se preference formují. Výsledky výzkumu nám mohou pomoci pochopit nerovnost mezi různými skupinami lidí přetrvávající po generace a lze je také uplatnit při přípravě programů zaměřených na děti ze znevýhodněných rodin. Naznačují totiž, že programy tohoto typu mohou mít vliv nejen na kognitivní schopnosti dětí, jak již bylo pozorováno dříve, ale že mohou mít dopad i na jejich sociální preference.

Pracujete na Katedře institucionální ekonomie na Fakultě sociálních věd UK, ale ze své pražské kanceláře často jezdíte do zahraničí. V Indii jste například zjistila, že matky, na rozdíl od bezdětných žen dokáží odložit okamžitou spotřebu ve prospěch budoucího užitku. Co z toho vyplývá?
Ano, v Indii jsme také používali experimentální metody, tentokrát pro měření vztahu k času nebo-li trpělivosti. Každému účastníkovi jsme nabídli volbu mezi menší částkou, kterou může dostat už druhý den, a vyšší částkou, na kterou si však bude muset tři měsíce počkat. Volba tak odhaluje ochotu čekat na více peněz. Míra trpělivosti každého jedince se měří tak, že se postupně mění vyšší částka. Čím nižší částku vyplacenou po třech měsících účastník přijme, tím je trpělivější. Jinými slovy, míru trpělivosti můžeme chápat jako směnný kurz mezi penězi teď a penězi v budoucnosti. Výsledky ukazují, že ženy jsou ve svých volbách trpělivější než muži a že jejich trpělivost roste s počtem dětí. Dá se to vysvětlit tak, že ženy jsou k dětem empatičtější, spíše si dokážou představit jejich budoucí potřeby a vidí výhody například v investování do vzdělání. Navíc se spíše obávají možných nečekaných výdajů – například na zdravotní péči – a jsou proto ochotnější spořit. Zatímco ženy raději spoří na budoucnost, muži raději utrácí nyní, přičemž rozdíl je nejvýraznější v rodinách s malými dětmi. Výsledky výzkumu naznačují, že posilování role žen ve společnosti nejen zvyšuje jejich důstojnost, ale může také vést k lepšímu finančnímu rozhodování v rodinách. Pokud chtějí bohaté země pomoci dětem v chudých zemích, bude pravděpodobně efektivnější dávat peníze přímo matkám než otcům.

Je pravda, že lidé, kteří se vlastní pílí vymaní ze sociálně slabého prostředí, jsou často sráženi okolím i širší rodinou zpátky?
Ano, to může být velký problém. Odráží se to také ve finančním chování lidí, kteří se snaží peníze před svým okolím chránit. Ženy například často spoří v takzvaných spolcích kolujících úspor. Během pravidelných setkání každý člen přispívá předem určenou částkou do společné pokladny. Na konci setkání si jeden ze členů celou pokladnu odnese a peníze může využít pro libovolné účely. Setkání se opakují, dokud každý člen neobdrží pokladnu právě jednou. Pokud by manžel chtěl peníze utratit, může žena použít argument, že je potřebuje přinést do spořící skupiny, jinak by měli ve vesnici ostudu a zklamali ostatní členy skupiny. Náš výzkum v Indii ale naznačuje, že lidé často potřebují chránit peníze sami před sebou a svou touhou je okamžitě utratit. Pomocí experimentu jsme měřili míru sebekázně u chudých vesničanů v Indii a současně sledovali jejich finanční rozhodování. Ukazuje se, že ženy, které mají problém se sebekontrolou, si více půjčují prostřednictvím mikroúvěru – finančního produktu oceněného Nobelovou cenou míru. Zdá se, že si paradoxně půjčují proto, aby mohly spořit. Mikroúvěr jim může pomoci „svázat ruce“ a zabránit utrácení peněz, kterého by později litovaly. Mikroúvěr má totiž řadu vlastností, které pomáhají udržovat sebekázeň: splácení ve skupině, malé, časté a pravidelné splátky. Když přidáme fakt, že mikroúvěr je opakovaný, rozdíl mezi půjčkou a spořením se víceméně smazává. Spořit pomocí mikroúvěru však není vůbec levné. Měsíční úroková míra často přesahuje i tři procenta. Pokud jsou tedy chudí lidé v rozvíjejících se zemích ochotni platit za své vlastní úspory, bylo by užitečné změnit současnou praxi a kromě mikroúvěrů jim poskytovat i vhodné spořící produkty.

Vaše výzkumy probíhaly v Indii, Ugandě a Gruzii. Podle jakých kriterií jste tyto zeměvybrala?
Klíčové je nejen to, aby byl vybraný vzorek lidí v dané zemi vhodný k odpovědi na výzkumnou otázku, ale také mít v dané zemi schopné spolupracovníky. Je nezbytné spolupracovat s organizací, která zná velmi dobře místní prostředí, může nás představit místním lidem, pomůže nám výzkum zorganizovat a poskytne lidi, které nejprve vytrénujeme a pak vedou experimenty v místním jazyce. V Indii a Ugandě jsme například spolupracovali s Charitou ČR, v Gruzii s lidmi z univerzity a ministerstva školství.

Sledujete ekonomické chování stovek až tisíců osob. Zajímají je výsledky vašeho výzkumu?
Výsledky našeho výzkumu publikujeme v odborném tisku a na mezinárodních konferencích. Předáváme je ale i těm, kteří nám pomáhají s organizací výzkumu. Výsledky studií poskytujeme neziskovým organizacím nebo například ředitelům škol, ve kterých probíhal výzkum s dětmi. Například nedávno jsme výsledky o spoření a mikroúvěrech prezentovali terénním pracovníkům z organizace Člověk v tísni, kterým se mohou hodit pro jejich práci v terénu. Ti, kteří mají zájem dozvědět se více o výzkumných projektech dozvědět, se také mohou podívat na stránku www.gapiresearch.org.

Text: Josef Matyáš

Napsali o ní: