Josef Svoboda

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2017

Nikdy v životě nic není ztraceno. Tak lze shrnout motto obdivuhodného muže, arktického ekologa Josefa Svobody, který svou profesní kariéru začal až po čtyřicítce.

Doma je tam, kde visí jeho klobouk

Ne že by se předtím v jeho životě nic nedělo. Naopak. Sám mluví o třech svých „inkarnacích“. V té první byl dítětem a skautem. V druhé muklem. A až ve třetí polárníkem v Kanadě a vysoké Arktidě.

K těžkým životním zkouškám se staví jako k posilujícím. Nezvolil je, ale přijal. Včetně vězení, kde v padesátých strávil 8 let, 5 měsíců a 14 dní.

Po roce studia biologie na Masarykově univerzitě v Brně ho na podzim roku 1949 komunisté zatkli za „protistátní činnost“ a v rámci likvidace brněnské skupiny křesťansko-demokraticky orientovaných studentů odsoudili na 11 let. Bylo mu dvacet. Prošel snad všemi hlavními československými věznicemi včetně Mírova u Olomouce, plzeňských Borů, jáchymovských uranových dolů a Leopoldova. Nezahořkl. Kriminál mu prý poskytl příležitost setkat se s osobnostmi, s nimiž by se za normálních okolností sotva sešel. Proto mluví o druhé inkarnaci.

Když v březnu 1958 opustil věznici, bylo mu necelých 29 let. Na ten den vzpomíná docela obyčejně. „Viděl jsem spoluvězně, kteří po propuštění začali plakat a objímali zem. Tohle na mě nepůsobilo. Vyšel jsem z pankrácké brány, byl hezký den a já si připadal jak svobodný harcovník s krabicí od margarínu v podpaždí. Zato maminka, která mě v Brně doma po letech objala, omdlela radostí.“

Po neúspěšných pokusech vrátit se na fakultu krmil zvířata v zoo, než objevil inzerát, že Botanický ústav v Brně hledá technika na terénní výzkum mokřadů. Přijali ho a časem se mu podařilo dostat se i na dálkové studium v Praze, po šesti letech na volné noze se také oženil. Vše ale opět zmařila sovětská okupace v srpnu 1968. Coby spoluzakladatel klubu politických vězňů K231 byl postaven před rozhodnutí, zda zůstat, či emigrovat a znovu opustit své blízké. Zvolil druhou možnost a přes Německo emigroval do Kanady. Jeho žena si ale za oceánem nezvykla a po čtyřech letech se vrátila domů. Josef Svoboda po 22 letech přerušovaného studia získal bakalářský diplom na Western University v Ontariu, pokračoval na univerzitě v Edmontonu a zaměřil se na arktickou rostlinnou ekologii. Znovu se oženil a narodili se mu dva synové. Nakonec v roce 1973 zakotvil coby profesor na torontské univerzitě v Torontu a se svými studenty po třicet let pokračoval v letních expedicích do kanadské Arktidy. Své působení jako polární badatel označuje jako svou zatím nejdelší třetí inkarnaci.

„Vysoká Arktida na první pohled připomíná měsíční krajinu. Není nic pustšího než země bez stébla trávy, polštářku mechu nebo aspoň barevné krajky lišejníku. Řekněme, že v začátcích tu byla i jistá analogie s jáchymovským gulagem – jedli jsme konzervy z ešusů, sprcha žádná, záchod z naftových barelů,“ vypráví. A k tomu zima, i když Josef Svoboda si nestěžuje: „Jsem typ člověka jako Voskovec a Werich, kteří říkali, že jsou doma tam, kde si pověsí klobouk.“

Jeho kolega polárník Josef Elster z jihočeské univerzity, který s ním absolvoval řadu expedic, doplňuje: „Vysoko nad polárním kruhem je v létě až šest měsíců nepřetržité světlo. Obdobně je v té době nad jižním polárním kruhem polární noc. K tomu drsné klima, nedostatek minerálních živin a trvale zmrzlá půda neboli permafrost. Zkoumali jsme, jak v těchto podmínkách mohou růst kvetoucí rostliny, někdy veliké jen jako hlavička zápalky.“

Terénní experimenty objasnily faktory a procesy, které umožňují arktickým rostlinám po rozmrznutí vytvořit květy a zralá semena. V Hudsonově zálivu a Alexandřině fjordu na Ellesmerově ostrově profesor Svoboda spolu s doktorandy pěstovali místní i kulturní rostliny v nevytápěných fóliovnících s přihnojenou místní zeminou a až třicetkrát zvýšili jejich produktivitu. Zkoumali ukládání radioaktivního cesia v mechu a lišejnících v důsledku pokusných nukleárních výbuchů před rokem 1964. A samozřejmě je zajímal také ústup zalednění, související s globálními změnami klimatu.  „Nedávám za oteplování úplnou vinu člověku,“ říká Josef Svoboda. „Změna podnebí by nastala, i kdybychom se chovali jako neandrtálci. Jeden apel však mám: Nekácejte, nespalujte, nevytěžte všechno za 200 let a nechejte něco pro budoucí generace.“

V roce 1994 obdržel od kanadské vlády uznání a medaili za výzkum Arktidy, o rok později mu Masarykova univerzita (ta, která ho kdysi odmítla) udělila čestný doktorát přírodních věd. V roce 2002 v Arktidě naposledy, poté, co jí dal 32 let svého života. Ale nostalgii po něm nechtějte. „Víte, jsem člověk, se kterým hned tak něco emociálně nepohne. Jinak bych tu už nebyl.“

Ví, o čem mluví, protože jeho rodinu postihla další tragédie, když jim náhle zemřel mladší syn Andrew, mimořádně nadaný hudební skladatel a doktorand na Kolumbijské univerzitě. Před Silvestrem roku 2004 mluvil po telefonu přes půl planety se svou přítelkyní, když se mu – zdravému atletovi - zastavilo srdce. Bylo mu 27 let.

„Když nám zemřel syn, říkali mi: S tebou nic nehne. Jenže ono to vře vulkanicky uvnitř. Nedokázal jsem zaplakat, ale ty balvany na prsou tam jsou stále,“ říká dnes už osmaosmdesátiletý otec.

A tak se alespoň snažil shromáždit vše, co syn vytvořil, aby nebyl jako skladatel zapomenut. Ve své autobiografické knize Tři inkarnace píše: „Víra mne držela v životě na nohou a pomohla mi i ve chvíli, kdy jsem ztratil syna.“

Svoji momentální životní náplň pak líčí takto: „Radujeme se z rodiny a úspěchů staršího syna Michala, který se po mně stal arktickým ekologem. Žijí na dalekém Yukonu a mají syna a dcerku. Jinak vedu rozsáhlou korespondenci, píšu články a eseje o tom, kam nás vede či zavádí technologická civilizace. Je třeba, abychom se rozjímavým životem a uzavíráním se do hradu srdce znovu učili čelit chaosu, který se na nás zvenčí valí. To je cesta nesnadná, skoro bolestná, ale terapeutická a obrodná.“

Anketa

Pokud byste měl svým studentům předat jedno krédo, které by to bylo?
To, které mně naučil můj táta: Pozoruj a sleduj vše okolo sebe, ale slepě nepřebírej a udělej si vždy svůj vlastní názor.

Dokážete odhadnout, kde bude váš obor za 50 let?
Ekologie je nejen vědecká disciplína, ale i životní názor a návod. Sledujme jen, kolik se toho za posledních 50 let poznalo a v chování lidí opravilo. Mám důvěru v dobrého genia lidstva.  

Věříte v něco, co nelze vědecky dokázat?
Věřím v dobrého Pána Boha, Tvůrce a Strážce svého stvoření.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Ptal jsem se ženy a řekla: Máš rád řízek. Tak říkám řízek. Dobrý, šťavnatý, to tady neumějí pořádně udělat.

Jaký je váš nejoblíbenější nápoj?
Nejsem kdovíjaký pivař, ale není nad dobré české pivo. 

Jak vypadá váš ideálně strávený večer?
V mém věku už nemám žádné dobrodružné plány, takže hezký večer je u knihy nebo v poklidu u televize.

Autorkou textu je Martina Riebauerová.

Napsali o něm: