prof. PhDr. František Šmahel, DrSc., dr. h. c. mult.

Svou typickou bradku si nechal narůst ještě jako student. Počítal s tím, že ji bude muset po prázdninách shodit, 50. léta neměla pro podobný typ recese porozumění. Ale od obávaného profesora se dočkal překvapivého souhlasu – a od té doby už František Šmahel svou vizáž nezměnil.

Lidé jste, a ne bohové

Vědec, jenž je považován za jednoho z největších světových znalců lucemburské dynastie, husitství a české reformace, vystřídal 11 zaměstnání, napsal 32 knih a obdržel 49 poct. Detailní výčet by zabral několik stránek, takže jen stručně: na vysokou školu byl připuštěn až po roční práci v ostravských dolech. Dodnes pracuje v Centru medievistických studií Filozofického ústavu Akademie věd, které založil. Z jeho posledních knih můžeme připomenout Cestu Karla IV. do Francie, životopis Jana Husa či Diví lidé v imaginaci pozdního středověku. Je podruhé ženatý a během normalizace se na pět let stal řidičem tramvaje. A miluje hudbu a knihy, přičemž to druhé se u historika tak nějak předpokládá.

„Čtyři a půl tisíce knih jsem nedávno přestěhoval do nového bytu, čtyři tisíce jsem různě rozdal. Ale to nic není, můj přítel jich má třicet tisíc,“ mávne rukou. „Bohužel elektronika znehodnotila spoustu vzácných knih a edic, které jsem kus po kusu dával celý život dohromady. Sám už ale taky hřeším a raději se jdu podívat na internet, než abych musel pro nějaký svazek do sklepa, protože všechny knihy se mi do bytu samozřejmě nevešly.“

Už na gymnáziu mu učarovala postava Jeronýma Pražského. Jeho slova „Lidé jste, a ne bohové“, určená těm, kteří jej soudili, jsou pro profesora Šmahela symbolem odhodlání vzdorovat režimním inkvizitorům, a to v každé době. Žádná historická postava však v jeho očích není černobílá. „Existují i bílé postavy, ale to jsou postavy světic. Čím víc stárnu, tím víc chápu lidi, jejich jednání a jejich pohnutky,“ říká. „Jenže když historik začíná všechno chápat a všemu rozumět, hrozí mu nebezpečí tepelné smrti, v níž dojde k vzájemnému vyrušení protipólů a vybití opačně nabitých polí. Tak těžké je někdy vyslovit soud nad jednáním dávných předků.“

Možná i z toho důvodu stál ve zlomových historických okamžicích stranou dění. Třeba v roce 1968. „S údivem jsem zjišťoval, že místa u kormidel zaujímají ti, kteří v únoru 48 dodávali vítěznému režimu mladistvý radikalismus, ale skončili v nižším patře mocenské pyramidy. Teď zřejmě cítili, že přišla jejich chvíle,“ vzpomíná. Srpnové události prožil na dovolené, později byl z veřejného života vyloučen.

František Šmahel se narodil v městečku Trhová Kamenice. Jeho děda byl sedlák, otec vlastnil obchod, o který po nástupu komunistů přišel. „Po roce 1948 mu z živnosti zbylo pár pytlíků s nápisem Šmahelova káva chutná nejlépe. Přijal místo prodavače ve svém vlastním obchodě. Jsem přesvědčen, že i kvůli tomu předčasně zemřel.“ Starost o tři děti připadla mamince. Na studia filozofie se František Šmahel pro svůj „třídní“ původ nedostal, ale nevzdal se a přihlásil se na roční brigádu do ostravských dolů, o níž mluví jako o druhé, tentokrát životní maturitě. Doporučení ke studiu na pražské filozofické fakultě mělo tvrdou podmínku. Musel se vzdát všech peněžitých výhod, které by mu jako horníkovi příslušely. Předložený papír bez váhání podepsal a v roce 1954 se z horníka stal student historie.

Během studií navázal první kontakty se zahraničím, zvláště s Paříží, kterou šťastnou náhodou v roce 1956 poznal jako člen první studentské delegace ze zemí za „železnou“ oponou. To mu však uškodilo, byl podezřelý z revizionismu, a protože se mezitím oženil, byl rád, že získal místo v Litvínově jako ředitel městského muzea. Už tehdy začal přispívat do revue Dějiny a současnost, která odrážela nálady a očekávání Pražského jara. Hodně publikoval, a tak byl v roce 1964 přijat na místo historika starších českých dějin v Historickém ústavu ČSAV. Tvrdá ruka režimu však na něj po sovětské okupaci opět dopadla. Nabídku z newyorské Columbia University odmítl - žena měla slabé srdce, potřebovala lékařský dohled a on sám se řídil krédem, že místo historika je ve vlasti, ne v emigraci.

Když byl v roce 1974 vyhozen z akademického ústavu, měl na sehnání nové práce deset dní. Při cestě v tramvaji si povšiml letáčku o náboru řidičů tramvaje. Po dvouměsíčním intenzivním výcviku vyjel do ulic. „Brzy se rozšířila pověst o vousatém tramvajákovi, který si s sebou vozí cizojazyčné knihy a na konečných zastávkách cosi píše,“ vypráví.

A na den přesně si vybavuje, jak ve středu 7. listopadu roku 1979 utíkal ještě v tramvajácké uniformě na přednášku do Národního muzea, když ho zachvátila srdeční slabost. Jak posléze zjistil, v té době zemřela jeho žena. Děti byly malé, pracovat na směny dál nešlo, a tak vzal hozené záchranné lano od kolegů z táborského muzea. Šest let nato se znovu oženil.

Radostněji vzpomíná na pátek 17. listopadu 1989. Doma u jedné z kolegyň se historici dohadovali, jak dlouho vydrží totalitní režim. Většina soudila, že přežije rok 2000. Jen ona kolegyně odporovala, neboť se s tím nehodlala smířit. František Šmahel jí víceméně galantně přispěchal na pomoc argumentem, že v dějinách tu a tam dochází k neočekávaným zvratům. Dva optimisté proti deseti pesimistům, takový byl poměr ve chvíli, kdy studenti na Národní třídě čelili policejnímu kordonu. „Dějiny je prostě snadnější postihnout než předvídat,“ podotýká František Šmahel, kterému se konečně otevřely dveře vědy dokořán. Postupně se stal ředitelem obnoveného Historického ústavu, byl zvolen předsedou Vědecké rady Akademie věd a v roce 1998 založil Centrum medievistických studií.

„Jestliže v něčem mohu žehrat na svůj osud, pak na to, že jsem místo na zahraniční univerzitu šel do dolů a že jsem na vrcholu sil nastoupil na místo tramvajáka. Mohl jsem asi dokázat více. Pak by to však nebyl život, který mi bylo osudem dáno prožít. A byl to vlastně dobrý život, protože jsem většinou měl práci, která mě nejen živila, ale i bavila. To se každému nestane.“

Anketa

Kdybyste měl studentům předat jedno krédo, které by to bylo?
Nejen historie, ale i historici se mění v čase. 

Dokážete odhadnout, kde bude váš obor za 50 let?
Je známo, že historici jsou špatnými prognostiky. Přesto odhaduji, že i v elektronickém věku bude stále platit „historie je výběr“. Ve vzrůstající záplavě nových faktů, dat a poznatků bude obtížnější nalézat smysl dějin. 

Věříte v něco, co nelze vědecky dokázat?
Věřím, že moje bytí skončí už tady na Zemi. 

Vaše nejoblíbenější jídlo?
Šťavnatý steak s grilovanou zeleninou. 

Nejoblíbenější nápoj?
Voda a víno, každé však zvlášť.

Jak vypadá váš ideálně strávený večer?
V létě posezení na terase chaty, v zimě na koncertu České filharmonie v Rudolfinu.

Autorkou textu je Martina Riebauerová.

František Šmahel v médiích:

• Aktuálně.cz Patří k předním světovým odborníkům na husity. Za komunistů dělal tramvajáka a studoval na konečných
• ČT24 Ceny Neuron převzalo sedm vědců včetně chemika Palečka  a historika Šmahela