Reagan byl pokerový hráč

O ekonomické archeologii a pátrání v době studené války, o nepovedených českých prezidentech a zpackané ekonomické reformě, a také o tom, proč se ekonom Jan Vaňous nechce vrátit z Ameriky do Česka.

V jakém stavu je sovětské hospodářství? Za jak dlouho lze Rusy ekonomicky vyčerpat? To v době studené války velmi zajímalo americkou vládu. Jedním z ekonomů, jejichž analýzy ovlivňovaly rozhodování prezidenta Reagana, byl i Čech Jan Vaňous. Mladého studenta střední ekonomické školy zahraničního obchodu v Resslově ulici v Praze vybrali na tříměsíční stáž v USA. Psal se rok 1967, ledy tály. Po návratu šel na ministerstvo školství a řekl: Rád bych studoval ve Státech. Dnes nic divného, ale tehdy na něj úřednice udiveně hleděla. Dostal ale příslib: vystudujte dva roky vysoké školy, pak vás pustíme. „Přišel však rok 1968, v roce 1970 bylo jasné, že nic nebude,“ vypráví o své cestě za americkým vzděláním a profesí ekonoma Jan Vaňous, který si nyní z Washingtonu přijel pro cenu Nadace Neuron za celoživotní přínos v oboru ekonomie.

Představení pro STB

Odchod mu zajistili přátelé z Ameriky. A také přijetí na dvou univerzitách bez jakýchkoliv formálních testů. Byla jen otázka, jak se do Států dostat, když mu československé úřady zrušily výjezdní doložku do Rakouska. Janu Vaňousovi se podařilo dostat aspoň na zájezd s cestovní kanceláří pro mladé lidi do Jugoslávie. Tam bylo vše zorganizované, na americké ambasádě v Bělehradě fungovalo speciální oddělení, které umožňovalo emigraci lidem z východní Evropy, zajímavým pro americkou vládu. „Byli tam významní vědci z východního Německa, Československa, a mě k nim přihodili.“

Nechtěl poškodit svou rodinu, věděl, že by je za jeho útěk mohla čekat odveta, proto s rodiči zinscenoval při telefonním hovoru z Paříže velkou hádku. „Křičeli jsme na sebe, já že mi nikdy nerozuměli, otec, že jsem a vždycky byl budižkničemu. Samozřejmě si to STB vyslechla a naštěstí uvěřila. A pomohlo to, nepotahovali je, poslední, co jsem chtěl, bylo poškodit rodiče, táta si užil svoje v německém koncentráku, matku připravili komunisté o všechen majetek, ještě aby je čekalo další utrpení.“

Začal studovat na americké vysoké škole Haverford College ve Filadelfii. Žádal, aby mu byly uznány dva roky na Vysoké škole ekonomické. Předložil přijímací komisi index z VŠE a oni zírali, panebože, marxistická ekonomie, marxistická filosofie, marxistická sociologie, zbožíznalství, co to je? Ale seděl tam i politolog, který měl zkušenosti s komunistickým systémem, a ten řekl: „Podívejte se, když tento mladý muž byl schopen poslouchat tamty nesmysly, já bych mu kredit dal.“ A tak se Vaňous dozvěděl: „Máme pro vás jednu příznivou zprávu – jdete do 3. ročníku, ale také méně příznivou, že vám nemůžeme odpustit celé základy ekonomie, takže musíte za dva roky stihnout učivo za čtyři roky.

Kanadský pendl

Jan Vaňous se s tímto úkolem popral, odpromoval s nejlepšími možnými výsledky. Hledal místo na univerzitě, kde by se mohl zabývat studiem centrálně plánovaných ekonomik, kde by se mohl při doktorátu učit od skvělých profesorů. Byl přijat na několik nejlepších amerických univerzit včetně Harvardu, ale nakonec si vybral Yaleovu univerzitu, kde dostal atraktivní čtyřleté stipendium a kde přednášel i významný specialista na ruskou a komparativní ekonomiku.

Po čtyřech letech Vaňous začal učit na Pennsylvánské univerzitě. Diplomovou práci na téma ekonometrický model obchodu zemí RVHP („objevil jsem svět počítačů, chtěl jsem dělat práci, která vyžadovala ohromné množství dat, kalkulací, výpočtů“) dokončil již na univerzitě v Britské Kolumbii v Kanadě. Vaňous dnes na toto období vzpomíná s úsměvem: „Potřebovali někoho přesně s mou specializací, ale v té době jsem ještě čekal na americké občanství. Jak to udělat, abych neopustil Státy a mohl učit v Kanadě?“ Přátelé mu pomohli najít pod Vancouverem malý poloostrov jménem Point Roberts, veliký zhruba tři na dva kilometry, součást území USA. Na imigračním úřadě mu totiž řekli: Pokud bude spát v Americe, tak v průběhu dne může být mimo zemi. „Když jsem pak musel před udělením občanství odpovědět úředníkům na obvyklou otázku, kolikrát v posledních pěti letech jste byl mimo území Ameriky, musel jsem popravdě říct, asi sedmsetkrát. Občanství jsem ale dostal.“

Ekonomický archeolog

Jana Vaňouse, mladého specialistu na socialistické hospodářství, v roce 1979 kontaktovali kolegové z Washingtonu. Kolem Pennsylvánské univerzity se právě formovala skupina, která se zabývala modelováním všech světových ekonomik. Vznikl nový think tank a projekt kvantitativní analýzy komunistických ekonomik, především sovětské. Jan Vaňous začal pracovat jako ředitel výzkumu v jednotce pro centrálně plánované ekonomiky. „Komunisté pochopitelně nechtěli, aby jim někdo viděl pod pokličku. Sice poskytovali světu základní údaje o národním důchodu, ale měli jsme velké pochyby o pravdivosti a přesnosti údajů. A statistiky citlivějšího charakteru, například obranný rozpočet, byly zcela utajené. Samozřejmě existoval velmi aktivní obchod se zbraněmi uvnitř bloku Varšavské smlouvy, ale my tyto údaje museli dedukovat pomocí originálních metodologií. Toto období ve své kariéře nazývám ekonomickou archeologií. Hledali jsme vykopávky, analogie z historie, rekonstruovali je a odhadovali skutečný stav.“ Úkolem početných týmů ekonomů bylo odhalit slabiny sovětského systému. Kvantitativní slabiny.

Profesor Vaňous s dalšími kolegy se zabývali konkrétně ekonomickým systémem RVHP. Zjistili, že postupem let se stala „vzájemně výhodná spolupráce“ pro SSSR další zátěží. Rusové dodávali „přátelům“ kvalitní suroviny, za to dostávali druhořadé, relativně předražené, čím dál méně kvalitní zboží. Americká vláda věděla i o dalších faktorech, které podkopávaly sílu sovětského státu, třeba populační krize. Muži houfně umírali, zvláště v důsledku alkoholismu, před šedesátkou, kdyby tento trend pokračoval, tak se Sovětský svaz musel zhroutit demograficky. Mohla přijít masová neúroda, mohl se zhroutit dopravní systém….„Tyhle faktory ale nemohla Amerika ovlivnit. Zato mohla působit na ruský zbrojní rozpočet. Jasné bylo jedno: Když budou zbrojit Američané, Rusové musí také. Otázka byla, kdo to utáhne déle. Právě tyhle odpovědi jsme hledali.“ Jak Vaňous připomíná, čísla hovořila jasnou řečí: Americká ekonomika co do výše hrubého národního produktu převyšovala v osmdesátých letech Sovětský svaz zhruba pětkrát, zbrojní výdaje představovaly z toho asi čtyři procenta. „Po řadě experimentálních kalkulací jsme určili, že sovětský zbrojní rozpočet činí minimálně 25 a za extrémních předpokladů až 40 procent sovětského HDP. Bylo to jasné: Bude-li zbrojení ve stejném tempu pokračovat ještě deset, dvacet let, musí se sovětská ekonomika zhroutit. A právě tato fakta ovlivnila politické rozhodnutí prezidenta Reagana.“

Hvězdné války

Nabízely se dvě možnosti: vést dialog s ruským vedením, přesvědčit je o nezvratnosti systémových změn v hospodářství i celé společnosti. Anebo nastolit závody ve zbrojení. „Ronald Reagan byl muž Hollywoodu. Pokerový hráč. A také velmi dobrý stratég. Génius. Uměl skvěle blafovat. A tak předhodil Rusům program Hvězdných válek.“ Jak Vaňous připomíná, některé jeho součásti byly vymyšlené, některé jen ve stadiu vývoje, ale sovětské vedení se vyděsilo. I když mu rozvědka hlásila, že je v programu Strategické obranné iniciativy je spousta nesmyslů, že není třeba brát Hvězdné války úplně vážně, bylo zcela paranoidní. „To mluvíme o pozdní fázi Brežněva, období vlády Andropova, Černěnka. Výsledkem bylo horečné zbrojení. A to mělo skutečně očekávaný výsledek: situace na trhu spotřebního zboží se rychle začala zhoršovat, inteligence se bouřila, sovětské vedení zkolabovalo. Přichází Gorbačov a prezident Reagan na něj tvrdě uhodí: Mr. Gorbacov, tear down this wall, strhněte Berlínskou zeď. A to byl konec komunismu. Jsem přesvědčen, že jeho zhroucení byla tehdy už jen otázka času. Ale díky Reaganovi se to podařilo rychle a velmi levně.“

Na pomoc republice

Ještě před pádem komunismu, kolem roku 1987, se Jan Vaňous začal intenzivně stýkat s lidmi z legendárního Prognostického ústavu vedeného Valtrem Komárkem. Opět bylo možné v omezené míře cestovat, byť všichni věděli, že pod dozorem STB, z Ameriky začaly chodit pozvánky na konference, uskutečnilo se několik návštěv amerických občanů českého původu v Praze....Tehdy už bylo všem na světě jasné, že musí proběhnout ekonomická reforma, ale československé komunistické vedení si pořád nic takového nechtělo připustit. V listopadu 1989 však muselo, jako poslední stát východního bloku, rovněž rezignovat.

Čeští ekonomové, kteří působili ve Spojených státech, mezi nimi i Jan Vaňous, byli připraveni nabídnout své síly. „Vůdcovství na téhle frontě se rychle dostalo do rukou Václava Klause, a ten nám velmi jasně dal najevo, že žádné rady ze zahraničí nepotřebuje. Rozhodl si sám, kteří lidé pro něj jsou přijatelní, a kteří ne,“ vzpomíná na svoje rozčarování s přídechem smutku profesor Vaňous. S ministrem financí a tehdejší hlavou ODS se rozešel v názorech na kupónovou privatizaci. „Respektuji české rozhodnutí, ale tehdy jsem měl obavu, že privatizace bez kapitálu je pseudoprivatizace. Domníval jsem se, že lepší řešení je nabídnout značnou část průmyslové kapacity k prodeji zahraničním investorům. Oprávněně. Výsledků privatizace se zmocnily různé fondy typu Koženého, lidem nezůstalo z kupónových knížek většinou nic. Měl jsem problém i s pojetím restitucí, které vracely pouze rodinný majetek. Ne že bych hájil rodině zájmy, ale bylo to nespravedlivé. Restituce byly velmi výhodné pro šlechtu, protože ta z principu vlastnila rodinné majetky, ale zcela opominula majetky vlastněné akciovými společnostmi, střední podnikatelskou třídu.“

Příklad Vaňousovy rodiny je výmluvný. Janův dědeček z matčiny strany vlastnil rodinný podnik, dřevařství v České Třebové. Dědeček jako moderní podnikatel založil rodinnou akciovou společnost se třemi akcionáři, členy rodiny. Tím pádem nebyla jeho firma součástí restitucí. „Moje matka však chtěla jít zpátky do byznysu, tak jsme si chtěli jednu naši bývalou pilu alespoň odkoupit. Odmítli nás, dali přednost jinému, prý ambicióznějšímu zájemci. Výsledkem bylo, že prodal celý sklad kvalitního suchého dřeva velmi výhodně do Německa, pak se pila stejně položila.“

Stejně – s prázdnou - skončila rodina i se svými akciemi v Živnobance. „Tak naše rodina ze svých peněz zaplatila dluhy lidí, kterým pak vrátili domy, na které si půjčovali naše peníze. Tento způsob restitucí byl nespravedlivý vůči střední podnikatelské třídě, zcela ji opomněl.“ Jan Vaňous své snahy pomáhat Česku vzdal a stáhnul se, podobně jako přítel a kolega Jan Švejnar, zpět do Ameriky. „Pohled na českou politickou scénu mi dává za pravdu. Klaus, který nadělal spoustu škod, hulvát typu současného prezidenta. Myšlení, které končí u českých hranic. I můj syn, který Česko miluje, se při každé návštěvě ptá, proč jsou Češi tak nespokojený národ? Proč je tu tak malá tolerance vůči jiným národnostem? My chodíme nakupovat k zelináři z Koreje, jíme v mexické restauraci, ve Washingtonu žijeme a pracujeme vedle černochů, naši sousedi pocházejí z různých zemí a jsou různých náboženství a já sám jsem také nikdy neslyšel pejorativni poznámky, že jsem z východní Evropy. Tohle je pro mě stále těžší překonat.“

Jihočeský azyl

Jan Vaňous nyní působí jako profesionální finanční investor a ekonomický konzultant ve Washingtonu, kde prožil většinu života. Žije s manželkou, napůl Češkou a napůl Ruskou, původem z rodiny kozáckého atamana z Donského regionu, která žila šestnáct let v Británii a nyní působí jako ředitelka pro programy a vzdělávání v Hirshhornově muzeu moderního umění ve Washingtonu. Mají dvě děti, sedmadvacetiletou dceru a dvaadvacetiletého syna, oba ostatně mluví perfektně česky „Česko je země, kde jsem se narodil, jsem tady rád, přes všechno se v rodině snažíme udržovat českou kulturu.“ V tom, že se profesor Vaňous každý rok do Česka vrací, hrála velkou roli jeho matka. „Řekla: přišli jsme o všechno, ale nic s tím nenaděláme, i tak bych chtěla, abys tu měl druhý domov. Dospěli jsme k názoru, že v České Třebové už není proč být, všechno, co jsme měli, je zničeno. Tak jsme se rozhodli si založit nový domov v jižních Čechách.“

Vaňousovi našli uprostřed lesů zdevastovanou historickou usedlost, v níž rostla dvoumetrová tráva. Zjistili, že ji ke konci komunistické éry levně získal syn Lubomíra Štrougala. Rodina ji od něj odkoupila a začala renovovat. „Je to moje hobby, naše usedlost byla původně postavena kolem roku 1550 a doufám, že tady bude stát dalších několik set let. Snažím se, aby tu dcera i syn trávili každý rok léto, mluvili česky. Ale dnes jsme mezinárodní rodina. Všichni máme tři pasy, tři občanství. Americké, britské a české.

Rozhovor připravila Eva Bobůrková a ve zkrácené verzi vyšel v Hospodářských novinách.