Vypravit se za domy „bohatých chudých“ právě do Libanonu byl dobrý nápad

„Libanonští křesťané, maronité, staví domy ostošest. Jejich území v severním Libanonu jsou jimi doslova pokryty od nížin až vysoko do hor. Většina z nich však zůstává prázdná nebo nedokončená, protože jejich majitelé jsou za prací a obchodem daleko v cizině, většinou v Austráli, Nigérii, nebo na severu Ameriky. Bydlíme v jednom takovém obrovském, dvacet let rozestavěném, paláci. Do svého pokoje tak chodíme přes prkna a skelnou vatu... Nad údolím krouží orli a v noci střílejí ohňostroje.“

Krajina libanonského venkova je domy doslova pokryta. V polích, ve zbytcích lesů, na svazích hor, na skalnatých úbočích kaňonů, všude. Vesnice splývají do sebe a srůstají jedna v druhou… Mezi nimi se pasou poslední stáda koz, plodí zbylá pole a rozprostírají se četná staveniště a divoké skládky. Noční krajina je posetá světly.

Většina Libanonců žije mimo Libanon a tak je šestimilionová země závislá na finančních tocích od podnikatelů a gastarbaiterů, kteří žijí v zahraničí. V oblasti, kde jsme působili, tzn. na severu země v maronitských křesťanských oblastech, jsme se nejčastěji setkali s lidmi, kteří se za prací vydávají do Severní Ameriky, Austrálie nebo Rovníkové Afriky. V Rovníkové Africe pak vlastní stavební firmy, restaurace, hotely a jiné služby, ale i sázkové kanceláře a firmy zaměřené na finanční spekulace. Dlouhodobá práce v zahraničí zde není ničím novým a v některých zdejších komunitách má téměř staletou tradici. Za moře se tak vydává někdy už čtvrtá generace mladých mužů, zatímco ženy s dětmi mnohdy zůstávají doma ve vsi, která se mezitím rozrostla v městečko. Každá zdejší rodina má v zámoří někoho blízkého. „Podívej se na ty hory. Podívej se na ty hory – na to kamení: vidíš tady někde nějaké továrny, výrobu, nějaký průmysl, něco, kde se dá pracovat?“ stěžuje se chlapík, co žije léta za mořem v Austrálii.

Ti, kteří si v libanonských vesnicích mohou dovolit stavět, žijí většinou daleko v cizině. Pět, deset, patnáct, ale často i třeba více než třicet let! Domů se vrací na stáří a obvykle tak jednou ročně také na léto nebo na Vánoce. My jsme se na návštěvu této oblasti vydali v září, tak jsme viděli, jak na svých domech zatahují rolety, naposledy navštěvují své přátele, předávají klíče svým příbuzným, správcům a zahradníkům a …odjíždějí. Další odchází na zimu do bytů v hlavním městě Bejrútu. Obrovské domy připomínající zámky na Loiře, středověké hrady, antické chrámy, ale i egyptské pyramidy či dokonce letadlo Boiing, tak zůstávají prázdné…

„Svého tátu jsem neviděla sedmnáct let…! Přitom každý den spolu mluvíme po telefonu.“ – říká s rezignovaným skřípěním zubů pětadvacetiletá, čerstvě vystudovaná bytová designérka. „Chtěla bych jít za ním pracovat do Afriky, ale pro ženský to prý není…“ Odloučení plodí odcizení, výčitky, přehnaná očekávání, potlačené frustrace, rozvody i přímo velká životní traumata. A tak specialistka na celospolečenská traumata – kolegyně psycholožka Kristýna Bušková – má plné ruce práce. Naslouchá, dělá výzkumné rozhovory, ale stejně jakoby se občas sezení u kávy někdy měnila v psychoterapeutická sezení. Zklamání, nenaplněné tužby, dekády odkládané city a velké emoce… „Vrátil jsem se domů po dvaceti letech na první měsíční dovolenou, navštěvuji známé a příbuzné, ale co mě nejvíc bolí, že mi staří kamarádi – jak to má být u nás zvykem – návštěvy prostě neoplácejí “, říká mi téměř se slzami v očích pětačtyřicátník, který hodiny bloumá po okolí a čeká, až narazí na někoho známého před kostelem. Dvacet let za mořem uběhlo jako voda, ale nejen lidé, jejich postavy, paměť a tváře, ale i vesnice, vše se změnilo...

„Vím, jak tito lidé žijí. Velké riziko a nebezpečí práce v Africe i všechno to odloučení… Tyhlety baráky jako zámky nikomu nezávidím: cena za úspěch je veliká,“ komentuje problém mladý kavárník, který po studiích zůstal raději doma a spokojil se „jen s obyčejným 3+1“ v luxusní venkovské bytovce. „Ano, není to zadarmo,“ říká jeho vrstevník, který se tam taky rozhodně nechystá, „ale každý, když mluví o úskalích, vidí jen sebe a svou rodinu. Nikdo nikdy nemluví o tom, jaké důsledky mají ty námi nahrabané peníze pro Afriku…“

Po návratu z Libanonu víme o námi studovaných domech (mimo jiné) jedno: nic není zadarmo.

 

Ráno po příletu,

Radan Haluzík