doc. Ing. Daniel Sýkora, Ph.D.

Laureát Ceny Neuron pro mladé vědce za rok 2017

Pán večerníčků, kterého chtěl Hollywood

Bylo to na Štědrý den roku 2009. Daniel Sýkora ten den, spíše ze zvyku, nahlédl do e-mailové pošty, v níž právě přistál dárek z Hollywoodu.

Studio Disney sledovalo již delší dobu jeho výzkum a nabídlo mu spolupráci na animovaném filmu Lví král, který zamýšlelo znovu uvést ve 3D verzi. Nadějný inženýr se sklonem k výtvarnému umění z katedry počítačové grafiky a interakce elektrotechnické fakulty pražského ČVUT se jevil jako ideální člen týmu. „Cítil jsem se jako ve snu,“ vzpomíná dnes osmatřicetiletý muž.

Usadí mne v podkrovní místnosti, která je jeho počítačovou laboratoří a odkud je krásný výhled na Pražský hrad, zapne velký monitor a ukazuje mi svoji práci, pěkně od začátku.

Úplně prvním projektem, který jej dostal k animovanému filmu, byla v roce 2003 zakázka od České televize, na které pracovalo trikové studio UPP. Cílem bylo obarvit černobílý večerníček O loupežníku Rumcajsovi, ale celý proces by byl při tehdejších technických možnostech velmi drahý. Jeden z profesorů fakulty ukázal na Daniela Sýkoru v přesvědčení, že by právě on mohl vymyslet vhodný algoritmus, jenž by barvení výrazným způsobem zjednodušil. A byla to správná volba.

Do té doby se Daniel Sýkora věnoval grafice v počítačových hrách. Bavilo ho to a viděl v tom budoucnost. Jenže Rumcajs a výtvarné umění mu úplně učarovali.„Ono to vypadá jednoduše, vybarvit počítačem obrázky, ale stroj nevidí, co my. A i když mu řeknete, co má dělat, sem tam dělá chyby, které je potřeba hlídat a ručně opravit.“ Jak dlouho taková záležitost trvá? „Jeden díl večerníčku má zhruba osm tisíc snímků, což se dá s využitím mého programu zvládnout ve dvou až třech lidech tak za dva týdny. Spočítalo se, že bez programu by to trvalo dva měsíce, Rumcajs by tak nejspíš zůstal dodnes černobílý.“

Pozor, ta ruční práce je důležitá a právě ona je dnes hlavním smyslem Sýkorova snažení. Cílem není převést veškerou práci na stále dokonalejší počítače, ale dát co největší prostor výtvarníkovu rukopisu, protože opravdová krása se neskrývá v dokonalosti, ale osobitosti. A také minimalizovat počet pracných, stále se opakujících úkonů – na počítači tedy je, aby z jednoho originálního obrázku vytvořil sekvence dalších a postavičky „oživil“.

A tak hned další zakázka, pro změnu od studia Anifilm, byla o něco obtížnější – večerníček Doktor Animo, jehož autoři použili poměrně syrovou kresbu. „Když počítač nevidí jasné kontury, může být lehce zmaten. Tady rumcajsí postup nefungoval, a tak jsem musel najít jiný,“ líčí Daniel Sýkora. Vznikl tak revoluční algoritmus, který je nyní již nedílnou součástí profesionálních nástrojů pro barvení kreslených filmů a využívají jej animační studia po celém světě. Tehdy Sýkoru také napadlo dodat plochým obrázkům iluzi třetího rozměru, tedy něco, co se do té doby žádným velkým studiím nepovedlo. Na tom pak spolupracoval s již zmíněným studiem Disney.

Na pobyt v Los Angeles, kam byl pozván s šestičlennou rodinou hned dvakrát, vzpomíná jako na nejhezčí období své kariéry. „Děti si to pokaždé užily a já makal. Práce je tam skvělá a tamní profíci dokáží úplné zázraky. Samotné Los Angeles je obrovské, se spoustou atrakcí. Je to ale zároveň úplně jiný svět. Člověku se začne po čase stýskat. Chybí mu jazyk, sociální vazby s rodinou, útulná česká příroda.“ A tak se vrátil domů, i když spolupráci s Hollywoodem tak úplně nepřerušil a navázal tam několik osobních přátelství. Když dnes jde na hollywoodský film do kina, zůstane sedět do posledního titulku. „Když znáte řadu lidí osobně, mají pro vás titulky hřejivý rozměr naplněný vzpomínkami,“ říká.

Profesor Jiří Matas, Sýkorův kolega a garant Nadačního fondu Neuron pro obor počítačové vědy, je za jeho setrvání v Česku rád. „Amerika je v tomto směru velmi tvrdá: nemá finanční limity, a když má v hledáčku někoho dobrého, umí zařídit, aby tam zůstal.“ Přesto se jí to u Daniela Sýkory nepovedlo. A možná za tím hledejte ženu. „Návrat s českou ženou do České republiky je vždy pravděpodobnější než bez ženy. A když máte za manželku cizinku, je z našeho pohledu nejhůř, návrat se nekoná,“ zasměje se Matas. „Danielův příběh je každopádně příkladem, že i doma se dá dobře uživit a pracovat.“

O práci Daniel Sýkora nouzi nemá, momentálně spolupracuje s americkou firmou Adobe, škola žije z jeho licencí, a na fakultě si vytvořil vlastní skupinu.
„Začali jsme se věnovat problému, který teď možná bude hodně vidět,“ věří. Jde o polský film Loving Vincent, první celovečerní film, sestavený výhradně z originální olejomalby na plátně – a podle Sýkory absolutní milník. „Jeho tvůrci se na nás před časem obrátili s tím, zda by tato práce nešla nějakým způsobem zjednodušit. Řešení jsme v tu chvíli neměli, ale začali jsme ho hledat, a v současné době lze říci, že jsme hotovi.“ Autoři nicméně mezitím film dokončili. Jen pro představu: film o smrti malíře Vincenta van Gogha namalovaný v jeho stylu zaměstnal v polském Gdaňsku 91 malířů, kteří pro 80minutový snímek vytvořili celkem 52 400 obrazů. Příště už to bude nejspíš o něco jednodušší. „Ten film jistě inspiruje další tvůrce, kteří náš nový nástroj budou moci využít v budoucnu,“ věří Daniel Sýkora.

Kombinace jeho technických schopností a uměleckého vidění je podle profesora Matase tím, co jej kromě konkrétních úspěchů a originálních objevů předurčilo jako laureáta Ceny Neuron. Oproti ostatním vědním oborům má informatika tu výhodu, že výsledek se dá okamžitě použít a dobře zobchodovat. „To se ne každému vědci podaří. On to dělá a dělá to dobře. Škole přinesl řádově miliony na licencích.“ Pak je tu také jeho péče o studenty. „Viděl, jak se pracuje v zahraničí, a tak i po svých žácích chce, aby přednášeli na těch nejlepších konferencích. Kdo míří vysoko, vysoko taky vyleze, i když mezitím třikrát spadne. Věda je tvrdá soutěž. Když něco řekne někdo jiný dřív než vy, tak už to říkat nemusíte. Ve vědě více než kde jinde platí: The winner takes it all,“ podotýká Jiří Matas.

Tvrdá práce však mívá své limity a i Daniel Sýkora je pocítil. „Jel jsem dlouhou dobu na plné obrátky a dostihlo mě to. Uvědomil jsem si, že je potřeba zvolnit.“ Díky Fulbrightově stipendiu teď v létě odletí na půl roku do Států na univerzitu. „Tam si někam zalezu a budu si celý den programovat.“ To myslí vážně? Ano, myslí. „Celé dny musím komunikovat s kolegy a umělci, řešit problémy koncepčního rázu, plánovat projekty a neustále přepínat. A tak stejně jako je výtvarník šťastný, když si může sám pro sebe chvíli kreslit, já se strašně těším, že si budu moci nerušeně programovat. Při tom si odpočinu úplně fantasticky.“

Počítače a jeho děti:

„Taky jsem vyrostl u počítače, ale chtěl jsem na něm vždycky především tvořit. Své děti tudíž vedu k tomu, aby nebyly jeho pasivními konzumenty. Je to někdy boj odtrhnout je od displeje, ale věřím, že to půjde.“

Co ho napadne, když se řekne:

Zvíře: gepard
Věc: koule
Barva: modrá
Příroda: Tatry
Hudba: cokoli od Dana Bárty
Pohádková postava: Rumcajs

Text: Martina Riebauerová

Napsali o něm: