prof. RNDr. Pavel Pudlák, DrSc.

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2017

Před Vánoci roku 1976 zazvonil Pavlu Goralčíkovi na matematicko-fyzikální fakultě telefon. „Vem si to, takovej telefon máš jenom jednou za život," předával mu kolega sluchátko, v němž mu jeho studenti Jiří Tůma a Pavel Pudlák vzápětí oznámili, že se „to“ povedlo. Jeden velký úkol v algebře byl vyřešen.

Tichý matematický génius

„Šlo o jeden z problémů, které zmínil slavný americký matematik Garrett Birkhoff ve své monografii Lattice Theory,“ vzpomíná dnes pětašedesátiletý profesor Pudlák. „S Jiřím Tůmou jsme na něm pracovali několik let jako studenti, ale pak jsme museli na rok na vojnu. Já začal přemýšlet o jiných problémech, ale Jirka to nevzdal a během toho roku vymyslel zajímavou teorii. Když jsme se vrátili z vojny, dohodli jsme se, že na tom budeme pracovat zase spolu. Pamatuji se, že jedna klíčová myšlenka mě napadla, když jsem přestupoval z autobusu na tramvaj u střešovické vozovny.“

Za tuto práci obdržel Pavel Pudlák cenu Československé Akademie věd. Kariéra započala, ale u algebry nezůstalo.

„Už na studiích mě nejvíce zajímala matematická logika a základy matematiky. I když jsme pracovali na Birkhoffově problému, který je z algebry, diplomovou práci jsem dělal u slavného logika Petra Hájka. V době, kdy jsem končil studia, se objevila zcela nová oblast v matematice – teorie výpočetní složitosti. Přinesla fascinující fundamentální problémy - problémy které se snadno formulují, ale je těžké je vyřešit. Ty pak pro mě byly hlavní motivací po celou dobu mé vědecké kariery.“

Zjednodušeně a pro laika řečeno dělá profesor Pudlák toto: „Snažím se pochopit, proč některé výpočetní úlohy jsou lehké a dají se snadno vypočítat, a jiné jsou těžké. Problém ale je, že to neumíme dokázat. Takže naše domněnka, že některé úlohy jsou těžké, může být nepravdivá,“ říká vědec, který působil na řadě významných pracovišť v USA, Německu, Švýcarsku, Francii a Itálii a v současné době je vedoucím skupiny matematické logiky a teoretické informatiky na Matematickém ústavu Akademie věd. A je také, jak podotýká garant oboru počítačových věd Nadačního fondu Neuron Jiří Matas, jediným nositelem evropského Advanced Investigator grantu v oblasti informatiky v České republice (a jedním ze sedmi českých vědců, kterým se tento prestižní grant dosud podařilo získat).

On sám za vrchol své profesní kariéry považuje období kolem roku 1990. „Měli jsme intenzivní spolupráci s Janem Krajíčkem, Jiřím Sgallem, Samuelem Bussem, Russellem Impagliazzem a Gaisim Takeutim a podařilo se nám získat několik pěkných výsledků. Díky tomu jsem dostal v roce 1994 pozvání na Mezinárodní matematický kongres v Curychu.“ Takové pozvání je pro vědce skutečnou poctou.

Otázku, jaký praktický dopad má bádání profesora Pudláka na běžnou práci s počítači, není radno klást – je irelevantní. „Já se zabývám jen teoretickými problémy. A stejně jako teoretický fyzik neprovádí žádná měření, teoretický informatik nedělá experimenty na počítačích,“ vysvětluje a sahá pro příklad: „Tak například jsme v roce 1998 s kolegy z USA navrhli algoritmus na důležitou úlohu (splňování booleovských formulí). Je to nejrychlejší známý algoritmus, ale myslím, že ho nikdo nikdy nenaprogramoval.“

V podobném duchu přibližuje svět mágů informatiky i Vojtěch Rödl z univerzity v americké Atlantě, Pudlákův přítel a kamarád ještě ze studií – po semináři spolu chodili hrát fotbal. „Náš svět je světem matematických pojmů, v nichž se vznášíme, snažíme se přijít na zajímavé myšlenky a důkazy a soutěžíme, kdo to vyřeší první. Je to, jako když malíř maluje. Proto nám ostatní někdy nerozumějí. Nás opravdu primárně nezajímá, k čemu to naše bádání bude jednou dobré. Samozřejmě, když se pak povede něco aplikovat, je to miliardová výhra. Ale to už stejně dělají inženýři. Nám stačí tužka a papír.“

Když už je to s tou praxí poněkud složité, máme tu alespoň praktickou radu profesora Pudláka pro počítačovou generaci: „Mladí lidé se více spoléhají na počítač než na vlastní úsudek a to je chyba. Když dostanou k vyřešení problém, první, co je napadne, je zkusit to naprogramovat. A až když to nejde, začnou přemýšlet. Přitom řešení třeba vůbec nepotřebuje pomoc počítače. Takže moje rada zní: Nebuďte líní a přemýšlejte!“

Právě to se snažil vštípit jednomu ze svých synů, který dnes pracuje v Googlu a kterému, jak věří, předal své matematické geny. „Do Googlu se dostal díky tomu, že má matematické myšlení,“ je přesvědčen otec. „V Googlu totiž nepotřebují lidi, kteří umějí rychle programovat, ale lidi, kteří umějí řešit problémy.“

Na závěr tohoto portrétu jedna poznámka: vznikl bez osobní schůzky s profesorem Pudlákem. Nemá totiž popularitu rád. Když se ho zeptáte, co považuje za nejšťastnější období svého života, příznačně odpoví: „Samozřejmě, že mám radost z toho, když se mi podaří nějaký výsledek nebo získám nějaké ocenění, ale nejšťastnější chvíle mého života jsou spojené s mou ženou a mou rodinou.“

Ostatně moc hezky popsal profesorovu osobnost Vojtěch Rödl: „Je především dobrý kamarád. Jsou kamarádi, s nimiž se bavíte o všem - k nim on zrovna nepatří, bavíme se asi nejvíc o matematice, ale přesto je to kamarád možná lepší, než ti, jimž řeknete vše. Ano, je možná takový sušší – ale je na něj spolehnutí, je solidní, férový a v matematice má moc dobré nápady. A to je dost důvodů, aby si ho člověk vážil a měl ho rád.“

Anketa

Pokud byste měl svým studentům předat jedno krédo, které by to bylo?
Chcete-li dosáhnout úspěchu, musíte dělat něco, co vás opravdu baví.

Dokážete odhadnout, kde bude váš obor za 50 let?
Na rozdíl od mnoha kolegů věřím, že v příštích 50 letech dojde k průlomu a vyřeší se některé fundamentální problémy teorie složitosti. Pokud se tak stane, bude to díky novým krásným matematickým teoriím.

Věříte v něco, co nelze vědecky dokázat?
Jako logik vám musím odpovědět: nic se nedá dokázat. Jediné co můžeme dělat, je postulovat axiomy a z nich odvozovat důsledky. Nicméně abych neuhýbal úplně, některým matematickým axiomům věřím. 

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Nemám jedno, rád zkouším nová, zvláště když cestuju do cizích zemí. 

Jaký je váš nejoblíbenější nápoj?
Káva. Jak se říká, matematik je stroj, který z kávy produkuje matematické věty.

Jak vypadá váš ideálně strávený večer?  
V klidu, v rodinném kruhu.

Autorkou textů je Martina Riebauerová.