doc. PhDr. Martin Soukup, Ph.D.

O rytmu bubínků, hudbě z mobilů a paměti Země

V Papui Nové Guinei koluje starý vousatý vtip, že typická papuánská rodina zahrnuje tatínka, maminku, děti a antropologa.

Zkoumat vývoj obyvatelstva největšího tropického ostrova světa jezdí antropologové už hodně dlouho a od roku 2009 je jedním z nich i Martin Soukup. Vybral si jednu vesnici v údolí řeky Uruwa a, laicky řečeno, s kolegou geografem chodí od domu k domu, zaznamenává sociální vazby a zkoumá je v čase a prostoru – kdo je s kým příbuzný, kolik má dětí, zda je gramotný či ne. „Zpočátku jsme byli dost podezřelí, ale když pak lidé viděli naše výsledky, byli nadšení, a my jsme se stali svědky čehosi, co připomínalo územní plánování: tady vykácíme les, tady postavíme policejní stanici. Dnes dokáží tamní obyvatelé význam slova antropolog vysvětlit leckdy lépe než mí studenti,“ říká vědec, který momentálně působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.

V Praze v Náprstkově muzeu však nedávno otevřeli výstavu s názvem Lovci lebek, na níž se podílel, a tak mi dělá průvodce právě tam. Název přitáhne návštěvníky, ale Martin Soukup je z něj trochu nešťastný. „Spousta lidí si pak spojí Papuu s pozůstatky pravěku a s pocitem, že když tam pojedete, tak vás snědí. Nesnědí, s největší pravděpodobností se vrátíte živá a zdravá. Je to podobné, jako by o nás říkali, že se tu mlátíme cepy.“ Bývalo to tak, ale už dávno není. A obyvatelé ostrova v Oceánii dokázali udělat civilizační skok během pouhých pár desítek let, jak to ostatně Martin Soukup zachytil ve své knize Antropologie a Melanésie, oceněné před třemi roky jako nejlepší monografie na půdě Univerzity Karlovy. Už její podtitul je příznačný: Z doby kamenné do kyberprostoru. Lze dodat, že rovnýma nohama. „Mnoho lidí se diví, že mám spoustu tamních přátel na Facebooku. Ano, vypadají jinak, mají jiný způsob myšlení, ale jsou to lidé současného světa jako my. Jejich život se radikálně proměnil,“ říká Soukup a dává příklad: „Jezdím do té samé vesnice už bezmála deset let. Napoprvé mě ze spánku budilo ticho, dnes je to pípání SMS zpráv a hudba z mobilů.“ Ta naštěstí není všudypřítomná. Ticho v muzeu přerušují tlumené rytmické bubínky: „To se takhle brzy ráno probudili dva malí, asi pětiletí kluci, a protože se nudili, tak si bubnovali. S chutí jsem si je natočil.“

Mnohé z vystavených předmětů pochází ze Soukupových sbírek.
Kšiltovka, žluté tričko a kraťasy coby charakteristické oblečení Papuánce a přes rameno typická kabela, univerzální transportní prostředek, v němž se odjakživa přenášelo cokoli: děti, brambory, peníze i kosti předků.
Obydlí na kůlech, protože na ostrově často prší a je dobré se neprobudit ve vodě.
Dřevěný podhlavník nahrazující polštář, jímž se v noci podkládá hlava.
Keramický hrnec, ve kterém se vaří sladké brambory, rozdíl v chuti, jak ji známe, je prý neskutečný.
Sekera, kterou se dříve platilo za nevěstu, přičemž ještě dnes se rodinám kompenzuje odchod dívky coby pracovní síly.
Luky s šípy a kamenné palice, tiší a velmi nebezpeční svědci prvních konfrontací mezi domorodci a Australany, kteří sem kdysi přišli za zlatem.

Část výstavy je samozřejmě věnována Asmatům, kanibalům a lovcům lebek, kteří dost možná stojí za zmizením člena slavného amerického rodu Michaela Rockefellera v 60. letech, o čemž Martin Soukup také napsal jeden z velkých článků. „Není vyloučeno, že se ve vnitrozemí stále takové věci dějí, že se tam lidé občas mezi sebou takto zdecimují, na druhé straně asi nesnědí turistu – na to by se přišlo,“ konstatuje Soukup.

Za sklem vitríny jsou dvě symbolické trofeje kanibalů – náhrdelník z krčních obratlů a lebka s velkým otvorem ve spánkové kosti. „Viděl jsem Papuánce, jak bambusovým nožem porcují vepře. U člověka je postup v podstatě stejný, však také v některých kulturách říkali člověku dlouhé prase. Proraženým otvorem lebky vybírali mozek, který se smíchal se ságovými červy a rituálně pojídal.“

Ale jak už bylo řečeno, toto je spíše atrakcí výstavy, byť jak připouští Martin Soukup, Papua Nová Guinea je stále drsná země, v níž probíhají kmenové války. Párkrát se taky bál. „Když smlouváte se zhuleným horalem o částce, která měla být podle původní dohody úplně jiná, a on drží v ruce mačetu, je třeba být opatrný.“ Ale velkému nebezpečí prý nikdy nečelil. Na ostrov se letos chystá už popáté. „Plánuji také najít novou lokalitu, abych neotupěl. Tak se rozhlížím. Mám v hledáčku pár míst, možná něco v Mikronésii, možná Altaj. Uvidíme.“

Na pomyslné křižovatce už párkrát stál a občas se vydal nečekanou cestou. Tak například původně vystudoval elektrotechnickou střední školu se zaměřením na číslicovou a řídící techniku, což ho bavilo přesně do chvíle, kdy náhodně vyslechl přednášku o antropologii. Do té doby to slovo ani neznal. Taky hrál v divadle a chtěl být hercem, ale nakonec je rád, že i tuhle cestu opustil, i když něco mu z ní zůstalo – jevištní projev dobře zužitkuje během přednášek, které zakončuje například Skácelovými verši. „Potkal jsem svou učitelku z dramatického kroužku, řekla mi: Myslím, že jsi mnohem lepší učitel, než bys byl herec. Já souhlasím,“ usmívá se.

Umění přednášet a předávat své vědomosti dalším je ostatně jednou z klíčových vlastností dobrého vědce. „Slavný antropolog profesor Leopold Pospíšil říká, že když vědec není schopen v pěti větách říci, co dělá, tak není vědec. Martin Soukup je vědec,“ konstatuje profesor Miroslav Bárta, garant Nadačního fondu Neuron pro obor společenské vědy. Rovnou z muzea ostatně míří Martin Soukup přednášet studentům. Na programu je jeho klíčová přednáška o rase a rasismu, kterou končí vyprávěním o holocaustu – a pokaždé k ní přistupuje s respektem k tématu, ba jistými obavami, nakolik dobře ji zvládne. I to je velký úkol antropologa – neotupět. „Antropologie je nauka o jinakosti a rozmanitosti. Žijeme v globalizačním procesu, a přesto máme stále podezření vůči tomu, co je jiné. Jinakost vyvolává úžas. Ale je třeba si uvědomit, že my jsme pro někoho jiného taky jiní. To, že se nám teď Evropa radikálně mění pod rukama, je – troufám si tvrdit – důsledek vývozu evropských hodnot. Je správné vyhlásit vlastní hodnoty za univerzální jazyk lidstva a zavádět je v lokalitách, kde mají jen velmi malou šanci na úspěch? Nejsem si jist.“ Jeho slova doplňuje profesor Bárta: „Martin Soukup zaměřil svůj výzkum na společnost, která se nachází ve velmi kritické fázi vývoje, protože byla během krátkého období naplno vystavena fenoménům západní civilizace. Musí se s tím nějak vyrovnat a zároveň udržet něco ze svých tradic, protože jestli jsem si něčím jist, tak tím, že nějaká kultura či civilizace nekončí ve chvíli, kdy klesne její ekonomický produkt, ale když zmizí její hodnotový a symbolický systém, který ji drží pohromadě. Tyto kultury a civilizace jsou pamětí naší planety. A pokud nedohlédneme, že je svou aktivitou ničíme, tak si ubližujeme, protože ničíme i kus sebe sama.“

Papua Nová Guinea a jeho děti:

„Rodinu na ostrov nevozím. Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Mám malého synka, a to bych se vážně bál – kvůli nemocem i bezpečnosti. Až bude starší a bude-li mít chuť a sílu, proč ne.“

Co se mu vybaví, když se řekne:

Zvíře: černá kočka
Věc: dobře ořezaná tužka
Barva: modrá
Příroda: hemžící se mraveniště
Hudba: koncertní sál
Pohádková postava: Smolíček

Text: Martina Riebauerová

Martin Soukup v médiích:

• VědaVýzkum.cz Olomoučtí vědci prozkoumají vliv Číny
• DVTV Lovci lebek? Před pár lety by vás Papuánci snědli, dnes mají mobily i facebook, tvrdí Soukup
• ČT Hyde Park Civilizace Cena Neuron pro mladé vědce 2017
• Prima Zoom Magazín Papuánce baví technologie a sociální sítě, říká oceněný vědec
• Český rozhlas Radiožurnál  Kanibalismus na Nové Guineji? Je to klišé, říká antropolog Martin Soukup
• Olomoucký deník Cenu Neuron získal olomoucký antropolog
• Český rozhlas Radiožurnál „Kdo to je?“ ptají se domorodí Papuánci, když vidí svou fotku