prof. PhDr. Evžen Neustupný, CSc.

Laureát Ceny Neuron za přínos světové vědě 2014

Archeolog Evžen Neustupný nejprve zkoumal, jak žili lidé na území Evropy v pravěku. Poté se proslavil jako autor teorie o souvislostech mezi člověkem a artefakty – předměty vytvořenými účelně lidskou rukou. Nyní převzal Cenu Neuron za přínos celosvětové vědě v oboru společenských věd.


V poslední době pracujete v oblasti nové archeologické teorie. Čím se zabývá?
Nejdříve jsem se věnoval metodologii: v Cambridgi vyšla dvakrát moje kniha o archeologické metodě. Nyní propracovávám archeologickou teorii; tvrdím, že artefakty tvoří s člověkem dohromady jednu entitu. Artefakty neexistují bez lidí, ale ani lidé neexistují bez artefaktů. Spousta odborníků to popírá a tvrdí, že artefakty k poznání lidského myšlení nepotřebují. Studují lidský svět výhradně na základě slov v psaných textech a artefakty ignorují; jen občas zmiňují jejich obecné kategorie. Vede to především k abstraktnímu zájmu o člověka (jednotlivce) nebo k abstraktnímu zájmu o lidská společenství.

Snažíte se objasnit vývoj lidské civilizace pomocí artefaktů?
Zajímá mě například, jak se předměty vytvořené člověkem reprodukují v protikladu k přírodním předmětům. Ty se obnovují podle Darwinových pravidel, ale u artefaktů je to jinak. Jeden člověk může předat předmět i znalost jeho výroby další osobě, která není jeho potomkem. Přírodní předmět se mění jenom přírodním procesem, který trvá velice dlouho. V archeologii máme případy, kdy se komplexní lidská kultura mění během několika desetiletí. A takové otázky moje teorie artefaktů zkoumá. Vyplývá z ní například, že není možné vytvořit artefakt, aniž by současně nevznikly odpadky, tomu se nelze vyhnout. Teorie má značný význam i pro současnou dobu. Soubor takových tézí, který se v současné době propracovává, se nazývá teorie lidského světa. Je to protiklad k teorii živé přírody, která vysvětluje fázi Země, předcházející lidskému světu.

Netrpí vaše teorie nedostatkem důkazů? V přírodě se díky genetice dá dobře vystopovat původ a vývoj organismů. Jak je tomu v případě artefaktů?
Jakýmsi DNA artefaktů jsou formálními vlastnosti, které jsou na předmětech vytvořeny (je to ovšem hrubé srovnání). Jde například o výzdobu nádob, jejich různě tvarované dno. To lze považovat za podobnou vlastnost jako gen v DNA. U předmětů tedy musíme hledat takové vlastnosti, které dovolují zařadit artefakty podle způsobu jejich vzniku a podle toho, k čemu sloužily. To jsou jen ukázky nové teorie.

Můžete uvést nějaký konkrétnější příklad?
Je to na příklad problém, jak archeologové vysvětlovali a vysvětlují změny artefaktů, řekněme kamenných sekeromlatů. Původně vládlo přesvědčení, že výskyt nových forem je paušálně vysvětlitelný jako důsledek migrace populací, které tyto nové formy přinesly. Protikladem se stal názor, že nové formy jsou dokonalejší reakcí na požadavky (přírodního) prostředí, například potřebu kácet stromy. Další teorie spočívá v předpokladu, že artefakty jsou znaky specifických textů, kterými lidé spolu komunikují. Moje řešení je takové, že uvedené druhy změn se mohou někdy realizovat všechny současně.

Lze najít ještě jiný příklad?
Je to třebas vznik kultury se šňůrovou keramikou (2800 – 2200 před Kr.). Tento kulturní komplex se objevuje náhle na území od Rýna k Dněpru tam, kde předtím nacházíme množství lokálních skupin. Nastupující kultura mění a unifikuje skoro všechno, od způsobu sídlení po tvary nádob a jejich výzdobu. Není proto divu, že většina archeologů uvažovala o migraci. Postupně se ale ukázalo, že takové řešení je neschůdné, protože nikde v Evropě (ani mimo ni) nelze nalézt nějakého předchůdce kultury se šňůrovou keramikou. Dnes je nejpravděpodobnější, že dvojice „skupiny artefaktů – skupiny lidí“ prodělaly na velkém území Evropy rychlou změnu symbolů, pro jakou má teorie lidského světa dobré vysvětlení.

Je dnes lépe objasnitelné, jak lidé v pravěku dokázali přežít?
Teorie 19. a namnoze i 20. století předpokládaly, že samotné udržení života prvních lidí v „nepřátelské“ přírodě muselo být velmi obtížné. Ale americký antropolog Marshall Sahlins zjistil, že lovci a sběrači, kteří přežili do nedávné doby, potřebovali denně jen o něco více než dvě hodiny času, aby se uživili. A archeologové si začali postupně uvědomovat, že jejich věda poskytuje obrovské množství dokladů o tom, že lidé měli v pravěku opravdu hodně volného času.

To znamená, že měli hodně času na různé změny a vylepšování předmětů?
Zajímá mě, kdy začali lidé volný čas využívat k tvůrčí činnosti; především v oblasti symbolických systémů. Jejich svět byl zbožštěný, protože viděli přírodu jako další působení některých nadpřirozených osob nebo sil, které ale víceméně vypadají jako lidé. Volný čas věnovali vytváření velmi rozmanité keramiky, rituálních sekeromlatů a dalších symbolických předmětů a staveb, které k praktickému životu vůbec nepotřebovali. Například velkých domů a rituálních kruhových příkopů v neolitu, nebo mohutných opevnění a honosných kovových zbraní a ozdob v pozdějších obdobích.

Jste autorem teorie sídelních areálů. O čem pojednává?
Podle této teorie nevnímáme krajinu jako jednotlivá místa s ojedinělými nalezišti, ale snažíme se na území dívat očima pravěkých lidí. To znamená, že někde museli mít obytný areál – domy; výrobní areál – pole; areál pro pastvu domácích zvířat, dále pohřebiště; místo, kde sbírali dříví na zimu, a pro vaření. Takže jde o celistvý pohled na oblast minulé komunity: komunita tvoří nerozlučitelný pár s takovými složitými artefakty, jako jsou jednotlivé areály. Časem se areály překrývaly, a některé kultury využívaly stejné místo.

Co se z toho dá vyvodit?
Lze například zkoumat otázkou kontinuity osídlení, jestli na sebe kultury navazovaly, jak využívali terén, který už byl jednou odlesněný apod.

Neklesal počet osob při bojích mezi osadami?
Žádné doklady o nějakých bitvách z pravěku nemáme. Zachované zbraně pravěku nejsou k boji moc vhodné. Kamenné sekery jsou často z tak měkkých materiálů, že by se při prvním úderu rozpadly. Nejspíše sloužily při rituálech a měly symbolický význam. V kultuře zvoncovitých pohárů z konce eneolitu nalézáme malé měděné dýky. Jsou tak krátké, že je nelze používat k boji, přesto desetiletí převládal názor, že jde o válečné zbraně.

Ale například na Nové Guineji prý dodnes mezi sebou rodinné klany neustále válčí. Nevypadalo to podobně i v pravěké Evropě?
Jednou jsem byla na přednášce v Cambridgi a archeolog, který pocházel z domorodého kmene Nové Guineje vyprávěl, jak spolu tamní domorodci bojují. Podle jeho slov to probíhá spíše jako neustálé vyjednávání a spiklenecké jednání. Asi jako když se kluci z jedné vsi dohadují, jak přepadnou kluky ze sousedství. Na Nové Guineji bojují tak, že proti sobě členové rodin vybíhají a mávají kyji. Jde o symbolické měření sil, i když tu a tam přitom taky někdo zemře. Naše představy o pravěku jsou produktem 19. století, kdy Darwin a Marx hlásali trvale probíhající boje mezi živočichy a třídami. Tyto principy ovládaly vědu v 19. a do značné míry i ve 20. století. Ale archeologové se na takové formy boje v pravěku dívají s rezervou. Samozřejmě netvrdím, že neexistovalo vůbec násilí, ale rozhodně nemělo takové rozměry a netrvalo nepřetržitě, jak se domnívali odborníci v minulosti. Boj v mladší době kamenné měl spíše rituální kontext, proto se také označuje jako rituální válečnictví.

Rozhovor a foto: Josef Matyáš


Napsali o něm:

prof. PhDr. Evžen Neustupný, CSc.

Narodil se v roce 1933 v Praze, a je synem rovněž významného českého archeologa Jiřího Neustupného.. Vystudoval prehistorii a egyptologii na Filosofické fakultě University Karlovy. Od roku 1957 pracuje v Archeologickém ústavu ČSAV (později Akademie věd ČR) Praha jako vědecký pracovník a v letech 1990 až 1993 jako ředitel. Od roku 1996 působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1998 založil katedru archeologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.